Maminkovství

Basic life update VOL. 1

Možná je na čase se veřejně omluvit, že jsem si v těhotenství nepořídila kartičky nebo roztomilou tabulku s nápisy „1 měsíc, První úsměv, První zoubek“ a nedopřávám vám tím společné radování se z každého Elinčina uprdnutí tak vehementně a urputně, jak bych mohla. Jsem si vědoma toho, že moje maminkovství by mohlo bejt ještě o pár levelů vyšší a já to v mnoha ohledech zanedbávám a nevyužívám plného potenciálu celýho tohle „mléko konstantně na mozku“ období. Jak ale jistě víte i bez kartiček, El nedávno oslavila 8měsíčniny a já nepřestávám zírat, jak se mi z toho malýho, slepýho, drobnýho miminka se smradlavejma nožičkama stává roztomile ďábelskej adolescent s nožičkama o kousek většíma a smradlavějšíma, kterej mě má přečtenou do morku kostí.

Osm měsíců… období, kdy děti začínají sedět, lézt, stavět se na nožky, chodit okolo nábytku, jak by řekl prototyp taťky, tak „konečně s tím dítětem začíná být legrace“. Eleanor už tohle všechno umí a tak se začíná učit i věci, co bych radši, kdyby vlastně vůbec neuměla. Naučila se třeba krásně přetahovat si triko, šatičky, mikinu a cokoliv jí obléknu přes krk, ale ne že by to tak docela užívala k tomu, aby mi s oblékáním pomohla, naopak se mi v oblékání pokouší zabránit. Když už se teda po 15 minutách neustálého přetahování přes krk zadaří a vypadá to, že je s tím smířená, vzpomene si, že vlastně umí vyndavat i ruce z rukávů a jakmile je ruka venku z rukávu, tak jako by se jí zase zachtělo sundavat tu věc i z krku.. Nošení čepice už je zcela v jejích rukou a na její vlastní zodpovědnost, takže čti: RA-RI-TA.

Co je ovšem mojí nejoblíbenější novou dovedností je rozepínání plenky. Jako by nestačilo, že stejně jako s čímkoliv jiným předcházelo tomu hotovýmu produktu (čti přebalený mimino) aspoň 20 minut skákání po hlavě, dělání otoček, zpívání, lezení po čtyřech, trajdání po bytě, zvonění na sousedy s vytrhanejma vlasama, ať vám s tím prosím pomůžou, když už to konečně máte za sebou, tak se na vás ten váš hotovej produkt šibalsky podívá, šibalsky usměje, najednou přijde slow motion, vidíte wild paleček, jak něco šudlá v pase a puf, plenka rozepnutá, najednou konec slow motion a to dítě je zas jako u vytržení a o čtyři metry dál než před tou sekundou, kdy si rozeplo plenku, jenže vy jste už 8 měsíců nevyspalá matka a tak teprve teď zpracováváte tu informaci „Aha, tak si tu plenku asi rozepla..“ s myšlenkou na ten koloběh, kterej vás zase čeká, zatímco dítě už dávno samo zvoní na sousedy, že zas potřebujete pomoc.

A tak se při tomhle všem nesnažíte teda už ani zachovat rozum, to ne, ale snažíte se prostě alespoň sbírat ty střípky sebe, který zbejvaj a postupně odpadávaj, když jediná vaše konverzace za celej den je „Bababagagauagauagabagabagauamamama-uaaaa!“ „Vážně, jo? Fakt?“ a takhle pořád dokola, do tý malý krabičky s názvem „Otevírám se na konci“. Neustále se tak cítíte provinile, že ač je to malinký a krásný, zároveň přemýšlíte nad tím, kdy se to tak dá poslat někam na internát jako v těch americkejch filmech, a to dítě si mezitím zase rozepíná plenku a utíká někam, kde je pro ně teď víc nebezpečnejch věcí než pro vás ve feťáckym doupěti (nebezpečnejch, haha, mrk mrk), i když je to jen vedlejší pokoj, future dětskej 😃

Každopádně na spoustu věcí už jsem našla trik. Kromě osvědčenýho nádech, výdech-huuuu, náááádech, výdech-huuuuu alespoň 30x za sebou, protože když už se tim dýcháním zhluboka neuklidníš, máš alespoň šanci, že tím zaujmeš nebo pobavíš miminko dost na to, abys ho přebalila/oblékla/jakkoliv jinak přechcala (hashtag sorry not sorry, sprosté slůvko), musím říct, že se taky dost osvědčily pyžámka z Lindexu, protože haló!!! zip!!!! žádný debilní knoflíky!!!!! 😃 třikrát hurá!!!! a sice jsou drahý jak život, ale občas je akce a jak už to u nás mamin bejvá, my si nic kupovat nemusíme, příštích zhruba 20 let svýho života, že jo… 😃 Naše dítě toho zato potřebuje habaděj. Pořád a neustále. A pokud máš pocit že ne, tak si otevři internet, cookies se o to postarají, že jsi za chvilku zas na nějakym eshopu a nakupuješ, co nepotřebuješ – i když chlapovi říkáš, že tohle ale prostě fakt potřebuješ, to není zbytečný! 😃

Se takhle jednou stěhujete, protože to většinu rodin v nějaký fázi života potká, nálada smíšená, koronavirus, nevíš, co bude za měsíc, a jdeš do novýho bydlení a najednou při balení a stěhování vyplouvaj na povrch všechny ty děsně potřebný a nutný věci (většinou zaprášený nebo aspoň fakt špinavý), dítě po nich leze, pod ně leze, přes ně leze, kouše je, žužlá, půlku rozbije, další zničí, a tak chlap nasranej, že se to všechno musí stěhovat a kolik máte krámů, ty si řekneš „minimalismus, pyčo“ a vyházíš půlku svýho oblečení, za tejden něco z toho hledáš, ale máš smůlu, leda bys chtěla troufnout vlézt si pro to do toho kontejneru jak true fárka.😃. No, to jsem trochu odbočila od těch tipů, jak to s tim miminem zvládat, ale ona to byla taková chytrá odbočka, kterou jsem chtěla zakrýt, že vlastně těch tipů moc zatim nemám. 🤷‍♀️😁

Co by mě totiž třeba potěšilo by byly natahovací plenky, ale bohužel naše dítě přestalo růst rychlostí blesku a samozřejmě jsme se zasekly na velikosti přesně 1 od té ve které už se pull ups dělají, takže v tomhle mi vesmír moje maminkovský poslání prostě neusnadní. Co by mě taky potěšilo je, kdyby za mnou Eleanor někdy přišla a řekla „Víš co, mámo, lehni si, udělám ti kafe, namasíruju záda, pustíme si nějakej seroš.“ 😁 Zatím jsme prostě pořád jen v tý babagagauaua fázi a televize je u nás zásadně vypnutá, protože kromě toho, že to přijde jako naprosto stupidní ztráta času a vymejvání mozku mně, tak tim spíš to nechci cpát do toho mladýho mozku plnýho potenciálu svý malý Marie Curie, protože well – jsem prostě bio matka a těch studií, že to dobrý není, už je myslím dost, google it. Nedávno jsem narazila na nějakou instadiskuzičku, jak se maminky baví, jak jejich pár měsíční děti koukají rády na reklamy (dokonce to milují – to je pro mě prostě bizár😀) a ony si díky tomu připraví nějaký jídlo, ale já nevim no. Já prostě radši jím později a přicházim o rozum, než pokoušet něco jako ovlivňování a blokování rozvoje kreativity a tvořivosti mého dítěte kvůli televindě. Ale že jo, jako se vším, každej po svým. Všichni jsme lidi a nejhezčí na tom je, že jsme všichni lidi po svym právě díky tomu, že to naše mamky a taťkové dělali jinak, že jiní mamky a taťkové. Někdo je kvůli tomu sice běžně na prášky a na mnoha práškách, ale well, to nevadí. Každej po svým! 😃🖤

Úplně na závěr bych vám ráda sdělila, že se chystám zeditovat a publikovat druhou část porodního příběhu, protože pan Vojtěch potvrdil, že se otcové pouští zpátky k porodům! ❤ Není to tak úplně jednolitý, ale to už je pak na konkrétních rodičkách jakou porodnici si zvolí – a to už tak nějak i koresponduje s tím každej po svým v minulým odstavci. No, vyjádřila bych se víc, ale myslím, že tohle byl tak hezky vtipnej a sarkastickej příspěvek, že by byla škoda ho nějak moc výrazně kazit realitou a zapšklostí k tomu, takže to necháme takhle jak to je, protože v nejlepším se má skončit! 👌🏻 A já se vám ještě mnohokrát vyjádřím, nebojte. Ke všemu! Tak se mějte famfárově, a nezapomeňte – nejvíc rizikovou skupinou pro vznik alkoholismu nejsou matky na mateřský, ale matky v karanténě 😃 Papindy!

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *