Maminkovství

Basic life update VOL. 2

Tenhle článek bude trošku rozhořčenej, naštvanej, nechápavej, a hlavně bude o aktuální situaci a dotýkat se dost citlivejch témat, který s tim vším souvisej. Fotky Eleanor jsou tu jen tak, abych vás rozněžnila. Takže jestli jsi padavka nebo nedokážeš čelit kritickejm a moderně laděnejm názorům, tak radši nečti dál (a ani mě radši nesleduj, nebo tak něco).

Díky Bohu za Ústavní soud a Senát, kteří nám dokázali, že koronavirus nekoronavirus, nemůže si tady s náma vláda dělat jen tak co chce, kdy chce. Trošku mě zaráží jak moc je v nás tahle národní submisivita zakořeněná a kolika lidem to přijde v pořádku, že nám vláda omezila ty nejzákladnější práva bez jakéhokoliv právně vymahatelného podkladu (možná tak na základě podkladu korona, pyčo). Mnozí, kteří jim před týdnem holdovali, volali policii jeden na druhého, na ně teď budou nadávat, ale co, no… Nikdo není neomylnej, viď. Stejně tak jako lékaři, kteří buď neslouží a odmítají poskytovat jakoukoliv s koronou nesouvisející péči, nebo se vás (hlavně nás, rodiče) snaží absolutně zkrouhnout na jakejchkoliv základních právech, nehledě na a nerespektujíc základní lidská práva a nařízení ministerstva. Zase to většině společnosti přijde v pořádku, protože korona a vyšší dobro, ale… Vyšší dobro, lidi! (To ve vás vážně neevokuje, že je něco výrazně v prdeli?) Víte, že podle Ústavni Listiny práv a svobod je dobro jedince vždy nadřazeno dobru společnosti? To je základ demokracie totiž! Víte, kdy tomu bylo jinak? Třeba za protektorátu. A mě udivuje, kolika lidem by to připadalo v pořádku i dnes, takovej malej protektorátek verze 2020.

Pojďme se podívat co všechno už můžeme. Můžeme do hobbymarketů, taťkové k porodu – juchůů!, můžeme nově i na dovču do zahraničí a třeba i jít si zahrát golf nebo tenis (jen se ti nesmí zachtít na záchod, nu 😀) a pravděpodobně jsme se stali zemí bez premiéra, možná si pro něj přišli čerti, nebo nevím, ale jestli tohle už s jeho volebníma preferencema a výsledkama nic neudělá, tak už asi nic a já nevím, co si o tom našem národu budu muset myslet dalšího 😀 Jediný, co nemůžeme, je přestat nosit roušky a jít se pořádně ožrat a nacpat do nějakýho podniku, duhhh… To druhý mě zas tak netrápí, ale ty roušky? Tyvole, v tom vedru? Jakože ještě není vedro tak velký, ale včera, když jsme s Elí procházkovaly, tak jsem měla co dělat, abych tu roušku nestrhla z obličeje a nezapálila 😀 Kdo to máte stejně? 😀 A to nás čeká ještě větší teplo, a konec nošení roušek v nedohlednu…

No, to jsem vás tady trochu zahltila rozhořčením z dnešní doby, ale třeba si se mnou někdo zanotujete, že jo… Včera jsme se ofiko měli vracet z naší dovolený v Římě. No, tak jsme trávili večer na terase, no, almost the same, huh 😀 Každopádně už mi aspoň přišel od Ryanairu voucher na letenky, jen jsem je samozřejmě koupila za cenu, za kterou předpokládám, že až tohle skončí, se možná tak dostanu vlakem do Brna 😀 Jako to zas ne, ale myslím, že ty ceny letenek už tak fancy nebudou, ale třeba jo? Na podporu cestovního ruchu… Co my víme. Chvilku jsem přemýšlela, že si přeci jen zažádám o refund, ale rozmyslela jsem si to, protože takhle mám alespoň záruku, že se v příštích 12 měsících někam vyletíme podívat a já nebudu mít blbej pocit z toho, že moje mímo v době, kdy její mozek nasává úplně nejvíc a měla by dostávat co nejvíc podnětů, to chudák všechno tráví pořád v tom samym prostředí.

Zase nemůžu říct, že já bych se někdy někam jako malá pořádně podívala, to ne. Ale víte co, dneska už se ví, že je to pro ten mozek neuvěřitelně přínosný, a já si to říkám i s tím koukáním na televizi.. Jakože – moji rodiče to asi taky nijak obzvlášť nehlídali a měli televizi normálně zapnutou i před námi klidně pořád, a prostě nepřijdu si nijak zvlášť ochuzena na kreativitě nebo emočně zaostalá (to bych si občas naopak přála 😀), ale to si pak právě říkam, takže by to mohlo bejt ještě lepší? 😀 Imagine mozek mojí dcery, když ho budeš krmit pořád jen tim dobrým žrádlem, a nebudeš to odbejvat hláškama „no co, vždyť mně to taky nezabilo“ , „no co, my jsme to tak měli taky“. Protože vždycky – VŽDYCKY – je co zlepšovat, stejně jako támhle někde je lepší verze mě, tak není na škodu snažit se mé dceři ukazovat tu její nejlepší možnou verzi. Přeci jen se tady bavíme o budoucí laureátce Nobelovy ceny, že jo.. To je něco jako dostihovej kůň prostě (yup, I just did it, přirovnala jsem svojí dceru k dostihovýmu koni, the mother of the year 😀).

Na tuhle hlášku („no co, vždyť mně to taky nezabilo“ , „no co, my jsme to tak měli taky“) jsem mimochodem teď obzvlášť alergická, když ji během zákazu otců u porodu vrhala jedna ženská za druhou v jakékoliv diskuzi na sociálních sítích k tomuto tématu. 🤔 Jakože jasně, ale taky se podívejme na ty historky z toho porodu. Podívejme se, kolik z našich matek a jejich matek, které to „přeci zvládly taky“ kojily své děti. Kolik z nich vám vypráví o tom, jak měly přivázané nohy ke koze a podobný lahůdky, co musely absolvovat. Kolik z nich na porod vzpomíná rádo jako na věc, která byla tou nejhezčí v jejich životě. Kolik z nich je na dranc a na nervy, když jste v očekávání vy, protože porod je přeci nebezpečná věc! 😳 A mnohé z nich, a asi si to myslíte i vy, někteří, by vám také odpověděly, že porod není důležitý, otec tam není důležitý,.. Pojďme si ale povědět, co se od té doby (cca od 50. let, kdy se k porodům začalo přistupovat tak, jak je to bohužel v mnoha našich nemocnicích dodnes a nouzovej stav to opět jen potvrdil!) u nás všechno začalo měnit, jaká je tu míra rozvodovosti a kolik dysfunkčních rodin tady máme, vzrůstající ateismus (pozor, víra není jen křesťanství), ale jo, pojďme si dál nahrávat do not, že to jak se rodíme, jak jsme se rodili my a naše matky, nemá nic společného s tím jakým životem žijeme a jakou jsme společností. Pojďme si to dále nalhávat, pojďme si společně notovat, že základní lidská práva nejsou důležitá, pojďme si dále společně notovat, že společnost je nadřazená jedinci, pojďme se společně vrátit o 50 let zpět… 🐑🐑🐑

Já bych o tomhle mohla povídat pořád, to víte, asi mi už chybí ty večery na pivě s kamarády, kde jsme tohle probírali a všichni měli pravdu, i když si teď moc nedokážu představit, kdo z mejch kamarádů by se se mnou o něčem takovým na pivě bavil, ale jo, třeba dva nebo tři, možná jo (víc jich taky nemám, vlastně teď po těch měsících desocializace už nevím, jestli mám vůbec ještě ty dva nebo tři, možná tak v řadách Eleanořinejch plyšáků, tam budou) 😀 Vlastně ani nevím, o čem jsem chtěla psát článek původně, o čem jsem se chtěla rozpovídat? No, dostali jste tohle, a to vám musí stačit. Teď jsem si vzpomněla, že vám dlužím tu druhou část porodního příběhu. Nojo, tu musím ještě upravit! Ale myslím, že příští týden bych ji sem mohla zmáknout dát. Zrovna zpracovávám i stížnost (nad každou sviní se vaří voda totiž) s tim související, není to lehký, ale myslím, že pokud nejsme se zdravotnickou péčí spokojeni a naopak nám ještě na zdraví uškodí, neměli bychom to nechat jen tak být, protože pak by se tu opravdu nikdy nic nezměnilo. Ale změna, změna je zítřek. Nesmíme se bránit změně. Změna totiž znamená jít naproti vstříc něčemu novému, a zrovna u našeho zdravotnictví, to může bejt jenom lepší. Mimochodem podívejte se jak nám tady hezky to zdravotnictví kolabuje, ruší se měsíce nasmlouvané úkony, protože doktoři mají strach, ale třeba zubaři ve valné většině ordinují i úkony provádějí dál! A pojďme se tak zamyslet nad platem dobrého zubaře a dobrého doktora…

Nejhorší ovšem je, že změny v těchto odvětvích často nejsou jen o změnách jednoho oddělení, jedné nemocnice. Obzvlášť u toho porodnictví, třeba.. Protože ten jeden doktor, nebo ta skupina personálu, co svoji práci neodvádí nejlépe, může být zároveň i doktor, který přednáší na některé z univerzit a tyto pořádky, které v moderním zdravotnictví nemají co dělat, šíří dál, mezi doktory budoucí, místo aby je podporoval v neustálém vzdělávání a modernizaci odvětví. Tak to se pak těžko buduje nějaký světonázor a podporuje etika k pacientům a jejich zdraví, že jo. Ona ta největší změna totiž vždycky musí přijít od nás samotných, že si to nenecháme líbit. Nenecháme si líbit špatné zacházení s námi jako pacienty, ani s námi jako občany. Takže jsme se na závěr dostali k tomu, čím jsem začínala. Trošku mě zaráží jak moc je v nás tahle národní submisivita zakořeněná a kolika lidem to přijde v pořádku, že nám vláda omezila ty nejzákladnější práva bez jakéhokoliv právně vymahatelného podkladu.

P.S. Nějak mi nejde vložit víc fotek mezi text, až se to povede, tak se to povede. Papindy ❤

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *