Maminkovství

Jak (ne)vychovávám Eleanor

Včera jsme měly k obědu quinou a bylo to úplně všude. Ostatně, kdo mě sledujete, jste to mohli vidět v mejch superinstastoríčkách. Ač je okolo mě čím dál víc kamarádek a kamarádek kamarádek, který zkoušej BLW, říkala jsem si, že na moje kamarády bez dětí nebo na kamarády/ky, co zavádí příkrmy tabulkově (=mixují) to musí působit dost chaoticky a jako že snad nechávám Eleanor bujet jako břešťan na opuštěnym domě, pustošit pevninu jak tsunami na Heiti nebo monzůnit jak deště v září v Thajsku. Ač vás to možná překvapí, podle dojmu, co vytvářím, ve skutečnosti se opravdu o nějaký usměrnění snažím, a to o nenásilný, ale snad účinný. Soudit se, my mámy, vzájemně nemůžeme, proto moc nemám ráda, veškerý ty instahejty, nýbrž a protože se tohle ovoce sklízí až třeba za 10-15 let než někdy dřív. Nemůžu ale říct, že někdy není moment, kdy se nad něčím nepozastavím nebo s něčím nesouhlasím, ale většinou se mi povede se od toho odprostit a většinou nekomentovat.

Minulý týden jsme se s Eleanor byly klasicky odpoledne válet v nějakým parku, když za námi přiběhl roztomilej černej psísek, tuším, že to byl vořech, ale já je od sebe moc rozlišovat neumím, abych pravdu řekla. 😀 Běžel k nám ladně, pomalu, tak jsem se ho nebála a naopak měla radost, že máme nějaký zpestření, Elí totiž psy naprosto miluje. Paní pánička šla těsně za ním a když jsem se zeptala, jestli je pes v pohodě a ona to potvrdila, radostně mi říká „Jéé, to jsem ráda, že nejste taková hysterická maminka jako se dneska najdou“ a dál stála nad námi, zjevně si chtěla povídat. No, kdo by si nechtěl povídat, po těch 2 měsících social distancingu, že jo. Teď zpětně si říkám, že jsem možná byla neslušná, že jsem jí nenabídla místo na dece 😃

Začalo to klasickejma otázkama jako kolik Elí je, padly komplimenty, jaká je to hezká holčička a paní byla moc sympatická (ostatně jako kdokoliv, kdo se právem rozplývá nad půvabem mé dcery), tak jsme si začaly povídat. Ani už nevím jak, ale zavedla téma na to, jak jsou ty dnešní maminky bláznivý, že se ženou do práce po roce, neli dřív, když narozdíl od nich a jejich maminek můžou být doma mnohem déle, že nechápe, proč si tu mateřskou zkracují, když přeci mohou být 4 roky s jedním a pak si udělat další a jak je brzo dávat dítě ve 2,5 letech do školky. Máma totiž musí být šťastná a musí mít na dítě sílu a energii, aby to zvládla. Když jde máma na 8 hodin do práce a pak se má starat o dítě a o domácnost, většinou šťastná úplně nebývá. A kam to pak většinou vede? Máma není šťastná, máma je unavená, na dítě křičí, všechno chce honem honem, potřeby dítěte jdou stranou a ty mámy jsou nenaplněné tak či tak, protože ať už na dítě křičí nebo ne, na svoje potřeby čas stejně nemaj, když kromě malýho dítěte má ještě plnej úvazek v práci. Povídala, že sama měla do 15 let svého mladšího dítěte jen poloviční úvazek a že je za to moc ráda. Na své děti nikdy nekřičela a jejich výchovu si užívala.

A víte co? Já s tím souhlasím a mrzí mě, že jsem její děti nikdy nepoznala. Určitě by to byli skvělí a věrní kamarádi. My, ženy, dnes opravdu zbytečně spěcháme jáaninevimkam. Děti se nevychovávají s respektem a nestaráme se o ně s láskou. Děti se mají cepovat a bejt co nejvíc samostatný, a to nejlépe hned, jak se narodí. A pokud to nejde samo od sebe, tak máme spousty pomůcek, které dítě dokáží osamostatnit, že jo. Ideálně z porodnice s dudlíčkem, k čemu má máma ty prsa? Kupte tý holce to houpací lehátko, nebo tu kolébku, k čemu je náruč rodiče, když to za nás můžou dělat stroje? Hele, už má vaše dítě videochůvičku? Nebo chůvičku, která hraje? Přeci ho nebudete sami chodit kontrolovat, přeci nebudete dítěti zpívat ukolébavky, ještě mu tím uškodíte! Tak tu pak máme děti fixovaný na dudlících, dečkách a plyšácích místo na rodičích a vzájemných vazbách a já se ptám, proč to většině společnosti přijde v pořádku? Bohužel se to na tý společnosti i dost odráží, neúcta jeden k druhému, neohleduplnost, což vede i k nerespektu vůči planetě a nepotřebě se o ni starat, stejně jako jeden o druhého.

Nedávno jsem si četla články na Nevýchově a nechala si zaslat jejich 6dílnej seriál a ač jsem zatím stihla zkouknout jen jeden díl 😅 Tak musím říct, že i v tom jsem našla to své. Na začátku vám totiž poví, že si máte napsat na papír, k čemu chcete své dítě vychovat – jestli chcete, aby bylo úspěšné, samostatné, hodné, apod. To je totiž nejdůležitější faktor ve výchově. Uvědomit si, k čemu chci, aby moje výchova spěla. Já jsem si stoprocentně jistá, že chci, aby Eleanor byla šťastná a rozumná. Myslím, že jakmile je dítě nebo člověk in general šťastnej, tak to ostatní jde samo od sebe. Zlobivý dítě totiž není šťastný, zlobivý dítě svým zlobením volá o pomoc, aby mu někdo pomohl ke štěstí. Je mi tudíž pak jasné, že nedosáhnu šťastného dítěte tím, že na ní budu křičet, že ji budu bít, že s ní budu zacházet jako bych byla víc nežli ona, buduli se chovat nadřazeně.

Když jsem si to takhle v hlavě sesumírovala, došlo mi, že pokud chci, aby Eleanor byla šťastná a vše, co k tomu patří – pořádná, důsledná, hodná, rozumná, ale zároveň s ní byla legrace, aby byla otevřená novým věcem, musím vychovávat hlavně samu sebe. Jít jí příkladem. Můžu si totiž blábolit, co chci, ale pokud já budu dělat něco takhle a jí to říkat jinak, přijde bod, kdy to prokoukne, a nejen, že se tím může narušit naše vzájemná důvera, k výchově mi to taky zrovna dvakrát nepomůže. Kázat vodu a pít whiskey. Hodně se tedy snažím poslední dobou pracovat na své důslednosti, já jsem totiž hroznej notorik v nedokončování věcí. Fakt si říkám, od kdy mě tak to dítě začíná opravdu monitorovat, kolik času tak asi na ty změny k lepšímu mám 😃 Ale nezoufám, protože vím, že i když uvidí všechny moje špatný stránky, jako že je zná hned po mně ze všech nejlíp (kruciš, vždyť se mnou 300 dní sdílela jedno tělo!), tak zároveň bude sledovat jak na sobě pracuju, a to je ono, to je hrozně důležitý, aby viděla, že všechno se dá změnit, spravit a zlepšit!

Každopádně jak už jsem uvedla na začátku, nemůžeme se vzájemně moc soudit, že. Co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat nám. Takhle to může znít jako že Eleanor vážně nechávám bujet jak ten břečťan, tak vlastně i jo, nechávám. Jen jsme se Zdendou na tom stejně, taky jsme ten břečťan a to na baráku vedle, a vlastně jí ukazujeme, jak má bujet svým bujením, že jo. A taky neříkám, že ulevit si občas nějakými pomocníky je špatně, jo. Jen mi prostě občas v tom instasvětě je na blití ze všech těch reklam na spánkový trenéry a tipy, jak dosáhnout toho, aby vaše miminko hlavně nebylo moc vaším miminkem. Ha. Tak jo, to je všechno. Na tenhle článek jste čekali tolik dní ❤ Krásnej víkend!

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *