Maminkovství

Šestinedělí aneb Co všechno se může stát, když se to nejmíň hodí

Kde začít? Milý deníčku…. Moje šestinedělí začalo večerem 5. srpna, kdy jsem na svět přivedla svojí přenádhernou dceru, která má teď, při psaní tohohle článku, už přes 6 kilogramů. Ne, dobře. Ale začátek dobrej, ne? Vlastně přesně tak to začalo. Dlouhým a vyčerpávajícím, posilujícím, krásným příchodem na svět mé dcery. Nebudu vám lhát, byla to fuška! Já sama se při tom znovuzrodila nejmíň šestkrát. I Zdenda. Bylo to dlouhý a naučilo mě to hrozně moc věcí.. Stejně jako mě malá Eleanorka učí každým dnem. Nebyl to ovšem tak úplně nejideálnější počátek šestinedělí, který jsem si představovala a s tím se vám jdu právě svěřit. 
První vlny na mě přišly v pátek večer, všichni, co jste mě sledovali asi víte, že Eleanor přišla na svět dva týdny po termínu. Už tak od 20. týdne jsem počítala s tím, že se mnou Zdenda bude dva týdny doma, mělo to tak být, jenže jsme to tak nějak počítali plus mínus od termínu. Takže ty dva týdny přišly nazmar a já během nich byla pořád těhotná, duhh. Teda, musím říct, že když jsem se 3 dny zpět koukala na svoje těhotenský fotky, jak byla malinká v bříšku, byla jsem tak na měkko, že jsem z toho měla srdce v žaludku a slzy v očích. Jenže „tenkrát“ mi to přišlo jako to nejdelší těhotenství ever – vážně jsem si říkala něco v tom smyslu „tak těhotná jsem být chtěla, ale že budu těhotná takhle dlouho, to jsem nečekala..“. Jak řekla moje kamarádka, byla jsem těhotná snad už i dýl než Meghan Markle. Hihi. Takže když se malá narodila, musel už Zdenda chodit do práce. Ne vyloženě do kanclu na celej den, ale třeba na 3 hodiny jít pryč musel a to už i první den po porodu. Ono se to nezdá, ale když máte bejt sami 3 hodiny s novorozencem, který pořád jen spí, tak je to celkem nuda a vy si zas připadáte jako těhotná. 😁 Nehledě na to, že jste prostě po porodu taková rozbitá (a to myslím spíš duševně, než fyzicky), a prostě potřebujete mít blízko u sebe nejen vaše bebátko, ale i toho partnera, který vás pohladí, poňuňá. Potřebujete někoho, kdo bude pečovat i o vás, protože je z vás úplně někdo novej, máma. Já to tak měla. 
Aby toho nebylo málo, někdy ve čtvrtek jsem si oholila podpaždí a nedala jsem pozor, a vrátil se mi můj chronický zánět potních žláz. Cítila jsem to (litteraly) už v pátek, ale nějak jsem neměla čas to řešit, protože se mi jaksi chystalo tělo na velké finále toho 10 měsíčního rodea. Odborně se tomu říká hidradenitida, a je to fakt svinstvo, nikdo moc neví, proč se to děje, z čeho to vzniká, a buď můžete celej život dokola brát antibiotika, chodit na chirurgii, podstupovat biologickou léčbu, anebo prostě žít tak, abyste minimalizovali výskyt. U mě se to projevuje takovejma podkožníma bolákama v podpaždí, kvůli kterým nemůžete pořádně nic moc zvedat, protože i bez námahy je každej pohyb rukou dost bolestivej, mám lehce zvýšenou teplotu a do toho se strašně potím, jak ukrajinskej dělník. Není to nic hezkýho, pak se během výsevu a třeba měsíc, dva potom nemůžete ani moc holit, což je na prd i v zimě, natož v létě, a musíte hodně pracovat i se svojí myslí, abyste neměli depky, že máte takovou debilní nemoc. A po 70 hodinovém porodu (nebo vesměs jakymkoliv, po porodu in general) to rozhodně mít taky nechcete. 🤷‍♀️

První dny po porodu byly jinak krásný. Víte, on i ten váš chlap, je najednou jinej, vypadá jako táta vašeho dítěte, a to je hrozně hot. Vy si s miminkem hezky ležíte, vy ho pusinkujete, můžete si namlouvat, že na vás miminko zamilovaně kouká, ale ono vidí úplný prd a spíš tak mžourá. To naše většinu času spalo, takže jsem spala s ní, tulily jsme se, poznávaly jsme se. Zjišťujete, že opravdu nemá ráda přebalování. Dvakrát jsme ji vykoupali a od tý doby to nedělám, a čekám až bude větší, že si to užije a užijeme vlastně obě, a bude to vůbec potřeba. Teda, zase si nemyslete, že ji necháváme špinavou. Naopak, díky bezplenkovce ji prďku s pipkou myju po každém kakání a skoro každém čúrání. Takže je čisťounká až až. Ono se takhle malý miminka vážně koupat nemusí, a už vůbec ne nějakým mýdlem. A to hlavně proto, že tím jejich pokožku jen vysušujete a pak musíte většinou namazat, a tím narušujete její schopnost sama se promašťovat, vlastně ta pokožka se o sebe umí komplet postarat. A protože vím, že moje pleť na tom není stavem zrovna nejlépe, ráda bych dala už od malička El co nejlepší základ, kdyby náhodou něco zdědila po mně, ať to má co nejmenší dopad 🖤

Ke konci těhotenství jsem měla už 24 kilo nahoře. Vážila jsem skoro stovku! Opravdu jen bez pár (kilo)gramů. 😁 Díky bohu, že mám doma pořádného chlapa. Dokonce jsem ke konci těhotenství, asi poslední 2 měsíce, zakázala Zdendovi jakkoliv hubnout nebo se svojí váhou něco dělat, protože jsem začínala mít strach, že budu vážit víc než on. A díky bohu za to, že se mnou byl při porodu. Kdykoliv jsem se totiž při větší vlně zapřela o mojí porodní asistentku, nebo ségru, které v tu dobu měly tak o 30 kilo méně, měla jsem pocit, že je zatlačím do země a bylo na nich opravdu vidět, že mají co dělat, aby to ustály 😁 No, a to je třeba věc, co vás při porodu opravdu na chvilku rozhodí 😃 A další den po porodu jsem měla dole 11 kg. Věřím, že je to i tou 3 denní posilkou na nohy, prostě leg day jak hovado. Po 2 týdnech už jsem měla dole 18 kg a teď už mám nahoře jen 3 kg. Což zní hrozně pohádkově, mně to určitě přidalo na sebevědomí, protože jsem si tím potvrdila, že nejsem líná tlustá vorvaň, která se celý těhotenství přežírá planktonem, ale opravdu většina té váhy patřila k těhotenství. 😁

Asi 10. den po porodu na mě padlo baby blues. Závěr porodu na Bulovce nebyl zrovna ideální a já na to myslela každým dnem. Myslím na to každým dnem pořád, ale myslím, doufám, věřím, že teď už to zpracovávám a jsem s tím smířenější. Zdenda musel jet na 3 hodinky na poradu a mně se prostě chtělo hrozně brečet. Plakala jsem, potřebovala jsem obejmout, potřebovala jsem tu péči, potřebovala jsem někoho, kdo mi řekne – „Podívej, co jsi dokázala. Porodila jsi svoji dceru. Tři dlouhý dny jsi rodila svoji Eleanor a dokázala jsi to úplně sama, bez pomoci. Je v pořádku, že se cítíš tak, jak se cítíš. Dokázala jsi to.“. Každá ženská po porodu by tohle totiž měla slyšet. Že to dokázala, a hlavně že to dokázala ona. Porodit to skvělý dítě, že je to její dítě a to jen díky ní. Místo toho v porodnici slyšíte, že rodí doktor, že máte moc veliký nebo moc malý bradavky, že máte dělat tohle, nebo tamto. Vlastně z vás udělají člověka, co je naprosto neschopnej a neví, co má dělat, zatímco oni to vědí moc dobře… No, o tom zas někdy jindy. Moje baby blues trvaly asi 2 dny, a pak jsem došla k částečnému smíření. Léčím se z toho ale pořád, a to hlavně kontaktem kůži na kůži. A nejspíš si asi vyhledám nějakou pořádnou terapii, hned jak mi to věk Eleanor dovolí. Prostě jen někoho, ženu, s kým si o tom budu moct pořádně popovídat, a řekne mi přesně to, co potřebuju slyšet. Klidně jestli máte za sebou taky nějakou nedořešenou porodní či poporodní věc, napište mi. Já si o tom moc ráda sestersky poklábosím. To totiž pomáhá nejvíce. 🖤

A jak jsem trávila závěr šestinedělí? Na antibiotikách. Asi třetí den po porodu, já byla pořád tak nějak sjetá na hormonech, chodila jsem trochu po jinym světe, a hodně spala s malou, mi Zdenda nebo ségra říkaj „Podívej se.. Co to máš na nohou?“. Podívala jsem se a moje nohy byly obsypaný pupínkama. Nekecám, že jsem na každý noze měla třeba 30 – 40 štípanců. Od kolene až po kotníky. To byl prosím můj suvenýr z porodnice, a to jsem tam byla zhruba 12,5 hodiny (doma se to stát nemohlo, máme moskytiéry). Asi týden po porodu mi některé štípance otekly, byly fakt bolestivý, a nebylo to nic příjemnýho. 3 týdny po porodu se mi pod pravým kolenem udělal flek. Vypadalo to jak otlačenina, tak jsem to neřešila, protože jsem myslela, že jsem se jen někde opřela. Jenže o týden později to tam bylo pořád, a to už mi bylo trochu divný, že bych se opřela na chlup stejně jako minule. 😃

Poslala jsem fotku ségře a ona ať si zajdu k doktorce, jestli to není borelióza. Co myslíte? Jasně, že byla. Doktorka mě poslala pro jistotu na infekční na Bulovku, aby mi to potvrdili, a napsali mi vhodná antibiotika slučitelná s kojením. Sestřička na příjmu mě málem poslala domů, že přeci unavená můžu být i po porodu a že nějaká skvrna vůbec nic neznamená. Jasně, protože bych se s 4 týdny starým miminkem táhla na INFEKČNÍ oddělení kvůli únavě z porodu (další znehodnocování a akorát podkopávání, že vlastně víte prd, co vám je!). Teda, malá čekala s tátou v autě. Ale stejně, princip! Doktor přišel dost skeptickej a když jsem mu ten zázrak ukázala, překvapeně říká „No jo, fakt je to jen borelióza.“ .. Duhhh, vážně? Vážně to není únava z porodu, pane doktore? 😁

A tak jsem si hezky šestinedělí ukončila dvoutýdenní léčbou. Pátý den mě přestalo všechno bolet jak válečného veterána a začala jsem se zase víc cítit sama sebou, ale za to s obrovskym batohem na zádech, proč zrovna teď musím mít takovejch patálií, místo abych se v klidu sžívala se svou dcerou a novou životní rolí. Nebylo to jednoduchý, a vlastně pořád není. Po dobrání antibiotik se mi veškerý příznaky vrátily a já teď čekám na výsledky krve, co mi poví, jak jsem na tom. Mám taky objednaný homeopatika a doufám, že to bude brzo za mnou. Dokonce jsem četla, že po borelióze bývá docela problém otěhotnět.. Tak jsem ráda, že tu to dítě pro jistotu už mám. 😁🖤

Tak takhle z mýho šestinedělí. Příště budeme pokračovat. Držte mi palce, ať jsem super fit. 🖤

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *