Rozhovory

Jak rodí porodní asistentky v Ústeckém kraji aneb Míši porod před 9 lety a dnes 🌼

Málokdy se u nás člověk setká se zdravotníkem, který by měl pozitivní názor na cokoliv, co se vymyká tabulkám, zajetým režimům a rutinám, co je jiné a také na pacienty, kteří ten individuální přistup vyžadují. Míša(37) povídá nejen o svých dvou porodech, ale také o své cestě z klasické porodní asistentky k soukromé porodní asistentce – dule.

Ahoj, s porodní asistentkou jsem rozhovor ještě nedělala, takže mám moc velikou radost. Když teda dovolíš, povíme si předtím trochu něco o tvý praxi porodní asistentky. Šla jsi ji studovat bezprostředně po střední škole?

Ano.

Máš dvě děti, svoje první si porodila před 9 lety v Chomutovské porodnici. Probíhaly tam i první roky tvé praxe?

Ano, v této porodnici. Dělala jsem tam praxi při vysoké škole.

Po škole jsi šla tedy pracovat tam?

Ne, do Mostu. Na 2 nebo 3 měsíce a potom jsem otěhotněla, takže jsem byla na mateřský.

Chtěla jsi být vždycky mámou? Jsi mateřský typ?

Ano.

Druhý porod jsi se rozhodla porodit doma, co by ti na to řekla těhotná Míša před 9 lety? Jaký jsi jako profesionálka měla pohled na domácí porody před 9 lety?

Řekla by asi „No tak to ani náhodou!.“ (směje se) Přeci nebudu ohrožovat svoje dítě a samu sebe. Já jsem absolutně nesouhlasila s domácíma porodama, protože jsem byla naočkovaná ze školy, že nás nimi strašili.

Kde jsi vlastně studovala porodní asistenci?

Studovala jsem v Mostě na UJEPu, bylo to součástí Ústí n. Labem, pak se to teda během státnic přesunulo a už je jenom v Ústí.

Řeší se domácí porody už na škole?

Tam jsme se o nich přímo neučili, ale já si vybrala téma bakalářské práce „Názory laické veřejnosti na domácí porody“, takže jsem během bakalářky zkoumala jak čeští ženy a muži koukají na domácí porod, i když jsem s domporody nesouhlasila.

Jaký jsi tedy měla předtím názor na domácí porody?

Za mě to absolutně nebylo přípustný. Nedokázala jsem si představit, že bych rodila doma, nebo v tom někoho podpořila.

Nechtěla jsem podstupovat žádný zbytečný vyšetření, byla jsem přesvědčená už od začátku, že můj porod neproběhne v porodnici, že tam pro mě není bezpečno. Věřila jsem svýmu tělu a nepotřebovala jsem podstupovat vyšetření jako cukrovka, streptokok, ultrazvuky..

Míša a její druhé těhotenství.

Pracovala jsi po prvním porodu dál jako nemocniční porodní asistentka, nebo jsi se vydala na soukromou praxi?

Dva roky po porodu jsem nastoupila jako porodní asistentka na oddělení šestinedělí a jednotku intenzivní péče do Ostrova, kde jsem byla asi dva roky a pak jsem se přiblížila do Kadaně. Tam jsem pracovala na šestinedělí a pomáhala holkám na porodním sále.

Měla jsi během prvního těhotenství nějaké komplikace nebo nic, co by stálo za zmínku?

Nevím o tom, nic jsem si nepřipouštěla. Chodila jsem jako vystrašená těhotná, že musím chodit na kontroly, a na zubní, k obvoďákovi… Byla jsem poslušnou rodičkou, která chodí na všechny vyšetření, a neměla jsem v těhotenství žádný komplikace.

Mezi dětmi máš rozestup necelých 9 let. Měla jsi stejnýho gynekologa obě dvě těhotenství?

Teoreticky jo, na začátku druhýho. Pak jsem přešla právě z důvodu, že se mnou nesouhlasila v postupech – nechtěla jsem podstupovat vnitřní vyšetření, nechtěla jsem na genetický vyšetření. Měla k tomu neutrální postoj, ale bylo vidět, že na mě tlačí a po tom, co mi udělala ultrazvuk a začala mi lhát o tom, že na genetický vyšetření musím, jsem jí přestala věřit a našla si gynekologa v Praze. Moje kolegyně u něj dělá porodní asistentku a tam jsem dojížděla, byla jsem tam třikrát za celý těhotenství. Nechtěla jsem podstupovat žádný zbytečný vyšetření, byla jsem přesvědčená už od začátku, že můj porod neproběhne v porodnici, že tam pro mě není bezpečno. Věřila jsem svýmu tělu a nepotřebovala jsem podstupovat vyšetření jako cukrovka, streptokok, ultrazvuky.. Za celý těhotenství jsem podstoupila tři ultrazvuky, první byl na potvrzení těhotenství, druhý ve 20. týdnu screening a třetí byl ve 32. týdnu kvůli porodní asistentce, která mi domů měla přijít asistovat. Vlastně pak ještě čtvrtý ve 38.týdnu, aby mi změřili dostatek plodový vody a průtoky.

My jsme to vlastně řešili na začátku mimo záznam, ale ty jsi se mi teda svěřila, že se chceš vydat cestou duly. Mezi dětmi jsi tedy měla nějakých 7 let práce, to jsi opravdu celých těch 7 let pracovala v porodnici, nebo už jsi před tímto porodem dospěla k praxi doprovázení žen po svojí ose? Jak dlouho jsi pak zůstala v Kadani?

V Ostrově jsem nastoupila v roce 2013 a od roku 2015 jsem právě dělala v Kadani, kde jsem byla rok a půl, možná dva. Pak jsem profesně vyhořela. Spíš to bylo tak, že jsem nechtěla dělat tak jak oni pracují. Přišlo mi to jak na běžícím pásu, přišlo mi, jak kdyby se tam chovali ke každé ženě úplně stejně.

Stávalo se ti pak někdy, když jsi bývala na sále, že jsi se vracela myšlenkama i k tomu svýmu prvnímu porodu, nestávalo?

Ne, vůbec. Spíš jsem měla pocit, že ten porod nebyl úplně správně a že tam od začátku bylo spoustu věcí špatně, než že bych měla trauma. Bylo mi líto, že ty ženy mohly rodit jinak a líp bez těch traumatických zážitků, ale já s tím nemohla nic dělat, nemohla jsem tomu zabránit. Přihlížela jsem, jak se na ženách páchá zlo, a mnohdy to ještě musela podporovat. Musela jsem odejít, vyhořela jsem, rok jsem byla nemocná. Někdy v roce 2017 jsem začala s dulováním, kdy jsem se rozhodla doprovázet ženy sama za sebe, dala jsem si inzerát na který se mi ozvala jedna žena a tím to celé začalo.

Myslím, že ho takhle prostě nabízí všem ženám, když jsou třeba prvorodičky a nechtěj s nima pracovat. Neměla jsem žádný bolesti, že bych tam vyváděla, tak do teďka vlastně nevím proč mi ten epidural nabídla. Podle mě to takhle prostě ta porodní asistentka má, přišlo jí to v pořádku.

Nepřiměřené užívání epiduralu v Chomutovské porodnici v roce 2011.

Během prvního porodu jsi užila epidural na bolest, bylo to něco, co jsi měla v plánu předem, nebo to vyplynulo až z bolesti při porodu? Jakou jsi měla představu o svém porodu, co tě čeká?

Já šla k porodu s tím, že jsem připravená a že žádnej epidural absolutně nechci, protože jsem věděla, že může zastavit, zpomalit porod a mohou nastat komplikace. Já porod neprožívala nijak bolestivě, přistoupila jsem na něj na základě toho, že jsem věřila porodní asistentce, která ten den měla službu, a nechala jsem si ho píchnout.

Aha, a z jakýho důvodu?

To nevím do teďka. Myslím, že ho takhle prostě nabízí všem ženám, když jsou třeba prvorodičky a nechtěj s nima pracovat. Neměla jsem žádný bolesti, že bych tam vyváděla, tak do teďka vlastně nevím proč mi ten epidural nabídla. Podle mě to takhle prostě ta porodní asistentka má, přišlo jí to v pořádku.

Pověz mi teda prosím něco o tom, jak přišlo tvé první dítě na svět.
Můj chlapeček, kterému je 9 let, přišel na svět den před termínem. Večer v 8 hodin mi začaly bolesti, moc jsem tomu nepřikládala význam, ale věděla jsem, že se začíná něco dít. Kolem desátý už mě ty bolesti nenechaly usnout, takže jsem šla do vany, tak různě jsem chodila po bytě. Moc si to už nepamatuju, jenom tak matně. Pamatuju si, že jsem ve 2 ráno viděla chlapa, že už jedeme do porodnice. Bylo to pro mě už doma nesnesitelný. Přijala mě porodní asistentka, která asi vyšla zrovna ze školy, hned na začátku mi praskla vak blan, čímž mi ten porod úplně zastavila. Porodila jsem až druhý den odpoledne ve tři čtvrtě na čtyři. Rodila jsem teda asi 20 hodin, ale neměla jsem žádný bolesti, proto nemám z toho porodu žádný trauma. Až na konci to tlačení, ale z porodu samotnýho si pamatuju, že jsem ležela na zádech, natáčeli mi monitor, měla jsem epidural.

Jak na tebe vlastně působil epidural? Mnoho žen po něm třeba i zvrací nebo spí.

Nijak zvlášť, jen mi tlumil bolesti, takže asi dobře. Byla jsem ospalá, ale protože jsem nespala. Mohla jsem spát, ale nechtěla jsem, byl to můj první porod, takže jsem byla hrozně napjatá kdy už to přijde. Vůbec jsem nevěděla, co mám očekávat, co se stane, nikdo se mě nezeptal, jak se cítím nebo jak mi je. Chodili tam maximálně s tím, že natočí monitor a udělají vnitřní vyšetření, ale nikdo se mě neptal na moje pocity a potřeby. Pak si pamatuju, že jsem koukala na svého spícího chlapa, a porodní asistentka řekla, že jdeme na sál. Dali mě na křeslo, přikurtovali mi nohy a říkali, jak mám tlačit. Naštěstí mám nějakej dobrej talent na vytlačování, takže jsem na kontrakci malého vytlačila.

A proběhl nástřih?

Proběhl nástřih, malýho mi položili na břicho, ale hned mi ho odnesli zvážit a zkontrolovat. Dostala jsem ho fakt na chvilku, pak si sestřička malýho vzala nahoru, že si ho vezme na oddělení, že ho pohlídaj. Přitom měl plnej apgar a nebyly žádný známky toho, že by se mu nedařilo. Nebyla jsem na to připravená, ani informovaná, takže jsem jim všechno odkývala a věřila. Dostala jsem oxytocin na placentu, neproběhl ani bonding.

Jak teda hodnotíš tu poporodní péči a hlavně oddělení šestinedělí v Chomutovské porodnici před 9 lety?

Mám pocit, že se do teď nic nezměnilo, že je to podle vyprávění žen se kterými jsem v kontaktu pořád stejný jako před 9 lety. Mají nějaké svoje postupy a režim, který přesně podle tabulek dodržují. Mně malý dost plakal po porodu, což je normální, jenom ty sestřičky mi neřekli, že to je normální, strašily mě, že má hlad a že mám málo mléka a další poškozující rady. Byla jsem dost ve stresu, což bylo podle mě i tím dlouhým porodem. Malýho mě vzali a celou další noc mi ho nedali, až ráno kolem šestý.

Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se něco mohlo stát, soustředila jsem se, aby partner souhlasil s domácím porodem, a abych našla někoho, kdo mi k porodu přijde. Všechno, co přicházelo, jsem brala přirozeně, a nepociťovala jsem žádnej strach. Nechodila jsem k doktorovi, kde by mě strašili.

Míši mindset během druhýho těhotenství

To je mazec, když jsi vlastně porodila kolem čtvrtý odpoledne.

Viděla jsem ho asi v 7 nebo v 8 večer, kdy mi ho dali na kojení, a pak až ráno. Já si to docela dost dlouho vyčítala, když jsem pak vyhořela. Teď už to mám zpracovaný, ale věděla jsem, že u druhýho porodu takhle ne. Ten bonding tam prostě je hrozně důležitej, on ten první syn je teda hodně mazlivej, takže jsme si toho bondingu dodatečnýho pak dopřáli dost, ale stejně.

Pověz mi teda něco o tvý cestě k druhýmu těhotenství.

Stejně jako u toho prvního bylo bez komplikací. Druhej syn byl plánovanej a podařil se hned na poprvé, od začátku jsem věděla, že do porodnice rodit nepůjdu. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se něco mohlo stát, soustředila jsem se, aby partner souhlasil s domácím porodem, a abych našla někoho, kdo mi k porodu přijde. Všechno, co přicházelo, jsem brala přirozeně, a nepociťovala jsem žádnej strach. Nechodila jsem k doktorovi, kde by mě strašili.

Sháněla jsi porodní asistentku k porodu, bylo to těžký? Kolik je u vás v kraji vlastně porodních asistentek asistujících u domácích porodů?

Původně jsem měla mojí kamarádku kolegyni, ale po tom, co dostala pokutu, přestala domů doprovázet. Dala mi doporučení asi na dalších 5 PA, jednu jsem si vybrala, ale kvůli koronaviru mi odepsala asi až po měsíci. S touhle PA jsme se pak potkaly u tý kamarádky, a ona mi potvrdila, že k porodu půjde. Domluvily jsme se i s partnerem, který byl silně proti.

Ale ten zážitek, kdy najednou přišla takováhle až paralyzující bolest, ten porod tý hlavičky, to jsem si asi dva dny zpracovávala, nějak jsem s tím nepočítala a byla jsem z toho vyčerpaná. Možná to bylo i tím, že u toho prvního porodu jsem to necítila, protože jsem měla ten epidural. Teď jsem si už jistá tím, že to bolet nemusí, že ta bolest je transformační a že každé tělo ví jak s ní má naložit.

Druhý porod 🖤

Takže tvý druhý těhotenství byla spíš taková předporodní příprava partnera na domácí porod, viď?

Tak. (směje se) Pozornost spíš směřovala jemu, aby šel k porodu. Byla jsem připravena rodit i bez něj, protože porodnice pro mě prostě nebyla možností. Věděla jsem, že bych se zablokovala, že by mi ten porod nepostoupil anebo by nešel tak, jak by měl, nedopadl dobře. Nakonec ke mně nepřijela ani ta druhá porodní asistentka, protože jí umírala babička. Našla jsem ještě jinou, ale nepovím ti, kolik jich tady v kraji doprovází domů, protože se o tom samozřejmě nemluví. Spoustu z nich taky teď přestalo doprovázet kvůli pokutě, kterou dostala moje kamarádka.

Pověz mi tedy prosím o tom, jak přišlo tvé druhé dítě na svět.

Nakonec tedy přijela jiná porodní asistentka. Termín jsem měla 24.června a mně už asi 2 týdny předtím začínaly dost silný poslíčky. Někdy ve 40+4 mě pak vzbudila bolest, vlna, která mě donutila vstát z postele, a já věděla, že ta je jiná, že se začínalo něco dít. Přicházelo to během dne, do 12 ještě nepravidelně, po tý 12 už chodily po 10 minutách. Byla jsem doma, informovala jsem partnera, co má a nemá dělat, připravila jsem mu telefonní čísla, informace, kde co mám. Od rána jsem chodila a říkala Honzovi, že nepoznám, kdy začnu rodit, protože jsem zase neměla žádný veliký bolesti. Jen takový silnější menstruační. Takže jsem vlastně zažila úplně bezbolestnej porod, až těch posledních 15 minut, kdy mi praskla voda, a zažila jsem ten transformační proces, kdy se z ženy stává matka.. Pamatuju si, že to byla hrozná bolest, že mi bylo strašně zle, chtělo se mi zvracet a myslela jsem, že to nezvládnu. Věděla jsem, že už přichází to miminko… To je tak hezký, chtěla bych to zažít ještě jednou. (směje se) Ten porod probíhal přirozeně, jak měl, nikdo do něj nezasahovat, volali jsme porodní asistentku a dulu hodinu a půl před porodem, já jsem se chtěla ještě oholit, vzala jsem si zrcátko, abych zkontrolovala, kde potřebuju, a viděla jsem vak blan. Kdybych tam nešla a nepodívala se, tak asi porodím i sama.

Nedokážu si představit, že se při porodu ještě zvládnu holit.

Mně to opravdu nepřišlo nijak hrozný, bylo to úžasný. Jsem za tu zkušenost vděčná, protože teď vím, že když ženy doprovázím, tak to tak opravdu funguje. Že to není o tom zasahování, ale o tý důvěře v miminko a v tělo. Celou dobu porodu jsem chodila po bytě, udělala jsem si napářku, střídala jsem vanu, kde jsem byla většinu času, protože mi tam bylo nejlíp, a poslouchala jsem u toho hudbu. Máme mezonet, takže jsem chodila po schodech, dolů, nahoru…. Dostávala jsem se pak ale už do stavu, kdy mi bylo nepříjemný, že na mě partner mluví, požádala jsem ho tedy, aby na mě už nemluvil a jen čekal. Když jsem viděla ten vak blan, houkla jsem, ať zavolá dulu a PA. Obě přijely do půl hodiny, to už jsem byla hodně v sobě, v transu, jak bývají ženy před porodem, měla jsem pocit, že nedokážu mluvit. Nedokázala jsem si říct, co potřebuju, ale věděla jsem, co mám dělat. Holky na mě s ničím netlačily, jen mě pozorovaly. PA kontrolovala ozvy, když viděla, že je to pro mě náročný, tak mě posadila na záchod a mě během dvou kontrakcí praskla voda. Ještě jsem stihla intuitivně přejít do vany a tam jsem asi na dvě zatlačení malýho vytlačila. Ale ten zážitek, kdy najednou přišla takováhle až paralyzující bolest, ten porod tý hlavičky, to jsem si asi dva dny zpracovávala, nějak jsem s tím nepočítala a byla jsem z toho vyčerpaná. Možná to bylo i tím, že u toho prvního porodu jsem to necítila, protože jsem měla ten epidural. Teď jsem si už jistá tím, že to bolet nemusí, že ta bolest je transformační a že každé tělo ví jak s ní má naložit. Na dvě zatlačení jsem porodila miminko a pak mi porodní asistentka pomohla ho vylovit z vany. Tenhle okamžik byl tak nádhernej, že bych to přála každé ženě, aby to prožila. Nikdo mi ho neodnášel, nikdo na mě nemluvil, neříkal mi, co mám dělat. Pak probíhal bonding u tatínka, protože jsem hodně krvácela a když se nedařilo odloučit placentu, musela mi porodní asistentka píchnout oxytocin.

Jak probíhá aplikace oxytocinu v domácím prostředí?

Pamatuju si, že mi ho píchla do nohy, do svalu. Informovala mě, ptala se mě, jestli mi ho může dát, já jsem s tím souhlasila. Ač proti němu jsem, věděla jsem, že se vyplaví z těla během 20 dní nebo měsíce, a neměla jsem jí to za zlé, ani sama sobě, i když většinou chodím k porodu s ženami proto, abych zabránila jeho aplikaci, protože může způsobovat větší komplikace nebo paradoxně i krvácení. Tím, že jsem ho potřebovala a nechtěla do porodnice, byla jsem s tím v pořádku. Placenta se odloučila, přesunula jsem se do postele, holky mi udělaly koktejl z placenty, připily jsme si šampaňským. (směje se) Byla jsem úplně v jiným světě a to ještě 14 dní po porodu, cítila jsem se neuvěřitelně.

Jak se ti vlastně před, během a po porodu angažoval partner? Byl s tebou po doma, jak dlouho?

U toho prvního porodu jsem měla jinýho partnera, ten se moc neangažoval, ale u toho druhýho porodu se nový partner hodně angažoval, hodně mi pomáhal i v těhotenství, dělal mi masáže, rebozo. Během porodu se snažil pomáhat, ale mně to vadilo. Hodně mi pomohl v tom, že mě podpořil a byl tam se mnou. Po porodu se mnou byl doma asi 9-10 dní, pak musel do práce.

Udělala bys u dalšího porodu něco jinak?

Jo, udělala. Možná bych si už troufla rodit sama jen s mužem, možná, nevím. Chtěla bych ho mít dýl doma, aspoň měsíc, protože si myslím, že ta péče o ženu po porodu je nejdůležitější. V práci jsem dělala ženám po porodu masáže, rebozo, a viděla jsem u sebe, že to ta žena potřebuje. Soustředila jsem se na miminko a už jsem si nestihla dělat zábaly ze zeleného jílu nebo masírovat bříško, takže bych investovala víc péče do sebe právě tím, že by partner byl doma.

Mockrát díky.

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *