Rozhovory

O Hančiných třech porodech jejích čtyř dětí 🌼

Když jsem byla v těhotenství na předporodním kurzu, radila nám lektorka ať si představíme deset různých scénářů porodu, abychom se neupínali k jedné představě, protože i když si jich představíme deset, vždycky to bude ten jedenáctý nečekaný. Své o tom ví i maminka čtyř dětí Hanka (33), která za sebou má tři naprosto rozdílné porody. První vyvolávaný porod v Hořovicích, který byl sice dlouhý a bolestivý, ale pořád krásný, druhý nádherný přirozený porod do vody v Rakovníku a nakonec porod dvojčat, kdy druhé dvojče bylo narozeno sekcí a také proběhl v rakovnické porodnici. Dvojčata jsou jednou z nejčastější indikací k plánovanému císařskému řezu spolu s polohou koncem pánevním a předchozí císařský řez, ač jejich porod může být zcela fyziologický, stejně jako jakýkoliv jiný.

Ahoj, Hani. Probírání tvých porodů už se nemohu dočkat, ale nejprve teda trochu o tobě samotné. První dítě přišlo na svět v roce 2015, jak dlouho jste spolu byli s partnerem v té době?

My jsme spolu od 21 let, takže v tu dobu to bylo asi 5-6 let.

Pracovala jsi?

Ano, jako učitelka historie a umění na druhém stupni, takže práce s dětmi.

Chtěla jsi být vždycky mámou?

To je zajímavý, určitě jsem chtěla být mámou. Než jsem poznala Vítka, tak jsem měla takovou tu představu tý ideální klasiky dvou dětí. Vítek zase mluvil o veliký rodině, takže společně jsme se pak bavili, že možná i tři děti, ale uvidíme jak to budeme zvládat. První i druhý jsme zvládali v pohodě, že jsme si to fakt užívali, tak jsme se rozhodli pro třetí a máme tu čtyři. (směje se) Neměla jsem takovýto rozplývání se nad dětma jak některé ženy mají, ale strašně ráda pracuju s dětma a učím i trochu jinak než klasicky. Ráda ty děti nadchnu pro historii a miluju, když makají s radostí. Četla jsem si o typologii MBTI (pozn.: Myers-Briggs Type Indicator (MBTI) je osobnostní test navržený pro určení osobnostních typů. Zaměřuje se na to, jak různí lidé vnímají svět a činí svá rozhodnutí.https://cs.wikipedia.org/wiki/Myers-Briggs_Type_Indicator ), což staví hlavně na Jungovi a mladších psycholožkách, jsou tam čtyři převládající typy osobnosti a já jsem ISFJ (pozn.: ISFJ (Introversion, Sensing, Feeling, Judgment) je jeden z šestnácti osobnostních typů podle MBTI. Je označován jako Introvertní smyslový typ usuzující s převahou cítěníhttps://cs.wikipedia.org/wiki/ISFJ ), což zní trošku složitěji, a když jsem si psala s českou autorkou vydávající knihy na tuto problematiku, napsala třeba knihu Maminky nejsou stejné – vlastně i podle kapitoly o mém typu, i podle následný konverzace s ní, jsem zjistila, že jsem typem předurčeným být matkou. Psala jsem si s ní, když jsem byla těhotná s dvojčaty, a ona mi řekla, že jí to nepřekvapuje, že se na to hodím a jsem ten typ ženy, která miluje organizaci a v tomhle se najdu.

Pověz mi prosím něco o tvý cestě k prvnímu těhotenství.

My jsme věřící, protestanti, takže jsme spolu byli poprvé až po svatbě, stejně tak jsme tedy čekali s dětmi. Vítek studoval v Praze, já v Hradci Králové. Po svatbě jsme se k sobě teda nastěhovali a pak si pořídili tenhle baráček. Ještě jsem řešila, že jsem měla třídu od 6.třídy, a chtěla s nimi dochodit do devátý. Naštěstí nám to přesně tak vyšlo, loučila jsem se s nimi s bříškem.

Registrovala jsi se v porodnici v Hořovicích, to kvůli vzdálenosti?

Slyšela jsem na ně v tu dobu dobré ohlasy, že jsou přátelští. Nejblíž máme Kladno, na ty jsem ale neslyšela moc dobré recenze, a Motol, ale tam mně vadilo, že často maminky dají na gynekologii a miminko si nechají na sesterně. Což byla jediná věc v té době o kterou mi šlo, abych miminko měla u sebe. Což v Hořovicích bylo možné. Vzdálenost rozhodující ale nebyla, jsou od nás 45 minut.

Absolvovala jsi během prvních dvou těhotenství všechny rutinní lékařské prohlídky?

Jo. Měla jsem i stejného gynekologa během všech těhotenství.

První porod jsi měla vyvolávaný ve 41. týdnu těhotenství. Byl tam nějaký zdravotní důvod, nebo prostě jen proto, že jsi „přenášela“?

Bylo to proto, že měla veliké váhové odhady. Mě tenkrát ani nenapadlo se proti tomu nějak ohradit. Vyvolávali dva dny před termínem a Emička se pak narodila přesně na termín.

Ty jsi ale neměla gestační diabetes, nebo jo?

Ne. Byla jsem na testu, protože mám genetický předpoklad, ale neměla jsem ji. Měla jsem větší děti, takže všem po porodu dělali test na glukózu. Nikdy se ale u žádného nezjistilo, že by problém s cukrem byl.

Večer mi vždycky začaly kontrakce a já tam ty maminky nechtěla rušit, tak jsem si chodila po chodbě, hekala, a sestřičky, když už jsem je asi štvala, že tam chodím a ruším (směje se), mi nabídli injekci, že po tom půjdu spát a odpočinu si. Kdyby mi ale třeba řekli, že to je injekce, která se podává v psychiatrii, že se nemá těhotným podávat, že pak je vedlejší účinek novorozenecká žloutenka, se kterou jsme byli o den dýl hospitalizováni, tak bych ji třeba odmítla.

Porod prvorozené dcery Emičky.

Vraťme se tedy prosím k tomu vyvolávání. Bylo to teda kvůli váze, trvalo to 3 dny, pojď mi povědět něco o téhle 3denní jízdě za miminkem.

Nastoupila jsem ve středu a začali zavádět tabletky. Já měla představu, že zavedou tabletu a za 6 hodin porodím. Když se ale nic nedělo a poslali manžela domů, tak jsem byla hrozně v šoku, že tam budu bez něj. Nepočítala jsem s variantou, že bych v porodnici měla být sama. Byla jsem na pokoji s maminkami, který tam byly kvůli tlaku, těhotný s malinkýma bříškama.

Byla jsi teda na oddělení rizikového těhotenství?

Ne, na gynekologii. V Hořovicích je to na jednom patře. Chodila jsem tedy vždycky z gynekologie na sály na měření. Večer mi vždycky začaly kontrakce a já tam ty maminky nechtěla rušit, tak jsem si chodila po chodbě, hekala, a sestřičky, když už jsem je asi štvala, že tam chodím a ruším (směje se), mi nabídli injekci, že po tom půjdu spát a odpočinu si. Kdyby mi ale třeba řekli, že to je injekce, která se podává v psychiatrii, že se nemá těhotným podávat, že pak je vedlejší účinek novorozenecká žloutenka, se kterou jsme byli o den dýl hospitalizováni, tak bych ji třeba odmítla. První noc jsem ještě v klidu usnula, druhou už jsem spala jen hodinu a v sobotu nad ránem mě vzbudily kontrakce. Řekli mi, že se otvírám a ať volám manžela a za pár hodin byla Emička na světe. Byl to ale vlastně klasickej nemocniční porod se všema rutinníma zákrokama.

Skončilo to teda u prostaglandinových tablet a tý injekce nebo ti podali ještě něco?

Já se přiznám, že ani nevím, co všechno a v jakou chvíli jsem dostala. Jednou to bylo něco na podpoření, pak zase na bolest, aby se to utlumilo. Vím, že jsem nedostala epidural, protože na ten už bylo pozdě, ale byl to kolotoč injekcí.

Hodnotíš ten porod bolestivěji než ten druhý?

Asi jo, ale já se předtím fakt bála porodů. Byla jsem obklopená ženami, které hlásaly, že porod musí bolet a musí se přežít, takže mi to pak tak hrozný nepřišlo. Byla jsem připravená na něco mnohem horšího, tohle nebyla taková hrůza jako mi bylo vyprávěno. Jediný, co jsem si tenkrát přála bylo, aby mi ji nikam neodnášeli a abych ji měla pořád u sebe. Samozřejmě mi jí pak ale zabalili do vánočky, dostala čepičku, ale nechali nás spolu.

Musím říct, že na to, že jsi měla 3 dny dlouhej porod, vyvolávanej, plnej medikací, měla malá plnej apgar, měly jste bonding, dotepanej pupečník, že ač jste si za ty 3 dny asi něco zakusily, dopadlo to vlastně v pohodě. Bylo to tak i po porodu? Jaký byly ty první dny v porodnici?

Měla větší žloutenku, ale ne na fototerapii. Bojovaly jsme s kojením, ona furt chtěla spát, sestřičky pořád vymýšlely nějaký triky jak jí budit a radily mi třeba ať jí zacpávám nos, což já jsem nedělala a občas jsem zírala, co vymyslely. (směje se) Fakt jsem tam hledala tu podporu kojení o které jsem ve spojitosti s Hořovickou porodnicí slyšela, nebála jsem se na ně i v půlce noci zazvonit… Hrozně jsem se těšila domů, já nemám ráda cizí postele, cizí koupelny, záchod, mám ráda to svoje, obzvlášť když máš očistky a jsi po porodu. Když mi řekli, že tam budu o den dýl, že budou sledovat žloutenku, tak jsem brečela, že chci jít s Vítkem domů. My nejsme zvyklí být bez sebe, nejsem zvyklá bez něj spát a každej večer jsem pomalu plakala, když šel domů. Kojení se ale pak už dalo do pořádku a tím spíš, když jsme konečně dorazily domů. Doma už to bylo úplně v pohodě, manžel dělá fakt všechno vyjma kojení, takže už jsme byly moc spokojené.

Dává mi teda celkem smysl, že jsi po tom prvním porodu začala pátrat po informacích a zatoužila po něčem trochu… přirozenějším. Proto jsi si vybrala Rakovník jako svou porodnici, je to tak?

Jo, ani nevím jak, ale přes ty různý maminkovský skupiny jsem se dostala do skupiny o domácích porodech a tam jsem začala pátrat, že člověk může mít PA a jestli chce, aby ji měl u porodu, musí mít smlouvu s tou porodnicí, a tak jsem narazila na Rakovník. Jen jsem měla termín na začátku srpna a bylo to hrozně těžký nějakou sehnat kvůli dovoleným.

V jaký fázi těhotenství jsi začala shánět PA?

Nebylo to úplně se zjištěním těhotenství, ale určitě v prvním trimestru. Nakonec jsem teda našla jednu z PA vyloženě z Rakovníka a skvěle jsme si sedly. Měla andělský hlas a dokázala mě krásně uklidnit. Provázela mě celým těhotenstvím. Všechny informace, které mi dala moje gynekoložka, jsem mohla s někým probrat, jestli to tak je. Pomohla mi ustát, že byly váhový odhady ještě větši než u Emičky a tentokrát jsem na vyvolávání nešla. Mám doktory jako přirozenou autoritu a je pro mě těžký jít proti nim, takže mi ta její podpora přišla fakt vhod.

Neměla jsem tolik vnitřních vyšetření nebo ultrazvuků, dokázala jsem něco i odmítnout a říkala jsem, co mi je příjemný a co ne. Jediný co, tak se mi v 36.týdnu obrátil napříč, takže nade mnou byl strašák císaře. Moje PA mě ale opravdu uklidňovala, cvičila se mnou rebozo a nakonec se vrátil.

Hanky druhé těhotenství.

Co druhý těhotenství, je tam něco, co by stálo za zmínku? Měla jsi nějaký potíže? Třeba v porovnání s tím prvním.

Asi ne, ale už jsem si víc stála za svým. Neměla jsem tolik vnitřních vyšetření nebo ultrazvuků, dokázala jsem něco i odmítnout a říkala jsem, co mi je příjemný a co ne. Jediný co, tak se mi v 36.týdnu obrátil napříč, takže nade mnou byl strašák císaře. Moje PA mě ale opravdu uklidňovala, cvičila se mnou rebozo a nakonec se vrátil.

Pověz mi teda něco o tom jak tvý druhý dítě přišlo na svět.

Přišel termín porodu a já si v Rakovníku nenechala udělat váhový odhad, ač jsem věděla, že bude mít určitě přes 4 kila. O víkendu jsem měla termín a ve čtvrtek jsem měla přijít na kontrolu. Dost jsme řešili, jestli zvážím Hamiltona nebo co, ale do ničeho se mi nechtělo. Povídala jsem si s miminkem, jestli už nechce jít na svět a ve čtvrtek v noci mi začaly poslíčky, měla jsem hroznou radost, že se něco děje. Ty kontrakce jsem si fakt užívala, byly nejdřív po 13 minutách. Nechtěla jsem nikoho budit, tak jsem čekala do 6 do rána, kdy porodní asistentce začínala směna a můj muž vstával do práce, tak jsme zavolali babičce, ať přijede hlídat. Pa mi řekla, ať si dám v klidu vanu a jdu si lehnout, kdybych měla kontrakce po 7 minutách, ať vyjedeme, protože to máme 45 minut. Měla jsem je po 10 a jen co jsem vlezla do vany, byli po 3-4 minutách. Babička je z jižních Čech, takže u nás ještě nebyla, dali jsme teda Emičku k sousedce a musím říct, že ta cesta byla hrozná, to byla asi nejhorší část porodu, vydržet to s kontrakcemi v autě.

Měla jsi i křížový kontrakce?

Jo, šlo to i do zad. Vím, že jsem nadávala, že manžel jede strašně, přitom se snažil vyhýbat výmolům, ale jeli jsme docela rychle. Měli jsme úplně nový auto a do porodnice jsme přijeli v sedm, volala jsem PA ať mi drží sál s vanou. Hned, jak jsme přijeli a vešli na sál, tak mi praskla voda. Manžel si oddychl, že se to nestalo v našem novém autě. (směje se) Začaly mě hodně bolet záda, tak mě zkontrolovala, ale já jsem nevydržela u monitoru. Vlezla jsem teda do vany, manžel mi masíroval sprchou záda a dali mi ctg, které dokáže měřit i pod vodou. Rozmýšlela jsem se, jestli rodit do vody nebo ne, vím, že tam byly nějaký zmatky, že tam byl jen jeden doktor na celý oddělení a oni mají pravidlo, že chce-li žena rodit do vody, musí být přítomen doktor. Nevěděl jestli to stihne, takže jsem pak z tý vany vylezla pro jejich klid duše a ani jsem nebyla v tý situaci schopna odporovat, ale musím říct, že jsem se soustředila fakt na sebe a tohle nevnímala. Porodní asistentka mi v tu chvíli říkala, že mám mezi nohama hlavičku, jestli si chci sáhnout, takže jsem si sáhla a cítila ty vlásky. Bylo to úplně jiný a krásný, nikdo tam skoro celou dobu nebyl, nechávali nás tam samotný, když jsem vylezla z vody, byla jsem na všech čtyřech, a najednou si všimla, že už je tam i doktor, i lidi z novorozeneckého, ale vůbec nevím, kdy přišli. Říkala jsem si, že už asi teda jdeme do finále, že tady všichni jsou a přišlo mi to hrozně rychlý. Jediný, co pan doktor za celou dobu pronesl bylo „Tlačte“, ale tak jsem ho zpražila pohledem, že už pak radši nic neříkal. Byla jsem na těch čtyřech a malej se mi pořád vracel zpět, tak jsem si nakonec vlezla na kozu a na bok, zapřela se jednou nohou o manžela a v tu chvíli malý vylezl. Bylo vtipný, že nikdo vůbec nevěděl, že bude takhle velikej. Hned jsem si ho vzala k sobě, zkontrolovali ho na mém těle a měli jsme dvě hodiny tělo na tělo v soukromí. Co se samopřisátí týče, on byl tak velikej, že když jsem si ho dala na břicho, tak už se neměl kam plazit, tak spíš tak hledal to prso. Po nějaké době vyšla i placenta a měla jsem drobné poranění, takže po 2 hodinách mě doktor zašíval a to byla asi jediná nepříjemná poporodní záležitost. Chtěli jsme při dobrých glykemických výsledcích jít hned domů a jim se to i hodilo, protože neměli místo na šestinedělí, takže jsme vlastně byli 6 hodin na sále a pak rovnou domů. Já byla bez nástřihu, takže jsem si mohla hned sednout, najíst se, mazlila jsem se s Edíčkem… Jediný, kdo byl z toho malýho miminka takovej vyjukanej, byl náš doktor, nevěděl, co s ním dělat, takže nám domluvil změření žloutenky v Kladně pro jistotu na třetí den a tam byli moc milí, nikdo s ničím neměl problém. Mysleli jsme teda, že třetí porod už budeme mít zmáklej, že už to bude na pohodu, a pak jsme zjistili, že čekáme dvojčátka a to se to začalo nabalovat.. Zjistili jsme, že už nejde rodit jen s porodní asistentkou, že už je to bráno jako rizikový, takže vždycky musí být přítomen doktor.

Předpokládám, že tady je i ta monitorace trošku větší, není? Myslím během těhotenství.

Ze začátku ne o moc, my jsme dokonce v 2.trimestru cestovali tři týdny po Evropě, ale brzo mě gynekoložka dala do rizikový poradny. Do tý doby jsem ale měla klasicky kontroly po 4 týdnech.

Pro mě to byl šok, manžel z toho kupodivu měl velikou radost, já jsem racionálně začala přemýšlet, co všechno se nám zkomplikuje. Měla jsem v plánu, že třetí dítě dodělá kočárek, donosí autosedačku, a najednou jsme potřebovali všechno nový, tak jsem to do něj začala hustit, bylo vidět, že z něj to nadšení trochu ustupuje, tak jsem si říkala, že to nesmím přehnat (směje se). Tak dva týdny mi trvalo to zpracovat, všechny plány se mi rozsypaly a začalo mi docházet, že to bude komplikovaný s tím porodem. Začala jsem se bát i toho, že mi v nemocnici budou porod zadržovat a já nebudu moct být s těmi staršími sourozenci.

Když je jich v bříšku víc 🖤

Pověz mi něco o těhotenství, jaký to pro tebe konkrétně bylo, dozvědět se, že jsou v bříšku děti dvě?

Pro mě to byl šok, manžel z toho kupodivu měl velikou radost, já jsem racionálně začala přemýšlet, co všechno se nám zkomplikuje. Měla jsem v plánu, že třetí dítě dodělá kočárek, donosí autosedačku, a najednou jsme potřebovali všechno nový, tak jsem to do něj začala hustit, bylo vidět, že z něj to nadšení trochu ustupuje, tak jsem si říkala, že to nesmím přehnat (směje se). Tak dva týdny mi trvalo to zpracovat, všechny plány se mi rozsypaly a začalo mi docházet, že to bude komplikovaný s tím porodem. Začala jsem se bát i toho, že mi v nemocnici budou porod zadržovat a já nebudu moct být s těmi staršími sourozenci. Hodně lidí mě strašilo, ségra má taky dvojčata a v 36.týdnu jí na týden hospitalizovali jen proto, že se to prostě dělá. Bála jsem se, že budu bez dětí, nejmladšímu bylo čerstvě dva roky a byl stále kojenej. V těhotenství s dvojčaty tě prostě pořád někdo straší. Nejdřív, že se rodí moc brzy, a když to není moc brzy, tak už zase všichni straší, že mají být venku, takže z celýho těhotenství je třeba týden radosti, kdy je vše v pořádku.

Jaký vlastně pro tebe bylo kojení v těhotenství?

Vždycky jsem měla období averze, kdy jsem si říkala, že to musíme zvládnout a že to zvládnem, a vždycky jsme to zvládli. Jakmile se miminko narodilo, tak to pak bylo úplně na pohodu. Dost mi to usnadňovalo i uspávání, když jsem měla dvě děti, že spali společně. Pak při zjištění, že čekám dvojčata jsem přemýšlela, jestli to neukončíme, ale bylo vidět, že Edíček to potřebuje a chtěla jsem ho kojit alespoň do 2 let. Nechtěla jsem, aby to měl spojený s tím, že přišly miminka a on kvůli nim o to přijde, tak jsme se domluvili, že budeme kojit jen u uspávání. Ale je pravda, že jak jsem tu přes den pak začala pro miminka vytahovat prsa, tak ho to víc láká a občas je tak víc okukuje. (směje se)

Ve 40. týdnu těhotenství jsi nastoupila na vyvolávání. Vím, že u nás se stále ještě nejčastěji mnohočetná těhotenství ukončují sekcí, nebo právě vyvoláváním. Proč jsi se rozhodla pro indukci?

Domluvila jsem si jinou PA, protože ta, co jsem měla předtím, byla na mateřský dovolený. Po 36.týdnu jsem přemýšlela nad Rakovníkem a Kladnem. Dost mi seděla vedoucí rizikové poradny v Kladně. Prošla si se mnou moje porodní přání ohledně minima vnitřních vyšetření, monitorace a byla dost respektující, že to zkusí všechno dodržet. Nejdřív mi řekli v Kladně, že v 38+0 bych už měla nastoupit na vyvolání. Týden před už mi nabízeli Hamiltony a když jsem nechtěla nastoupit, tak mi PA zjistila, jak je to v Rakovníku, a že tam bych mohla na vyvolávání až 39+0, ale že to stejně určitě nevydržím. Když jsem šla na poradnu, tak tam byla jiná porodní asistentka a řekla mi „Tak kluky trochu pozlobíme.“. Já už nad Hamiltonem trochu váhala, ale když jsem tohle slyšela, tak jsem si to rozmyslela. Volala jsem do Kladna, že nepůjdu na vyvolávání, že jsem v Rakovníku domluvená na 39+0 a najednou mi doktorka řekla, že to mohu nastoupit i k nim, pokud chci, tak že jim mám dát vědět.

Sranda teda je, že ti chtěli porod vyvolávat už v 38+0, ale najednou bylo v pohodě, že kluky budeš nosit ještě o týden dýl.

No, ona v každým kroku vždycky ustoupila. Týden před 39. týdnem mi začala odcházet i hlenová zátka a byly poslíčky, ale pořád nic. Já bych i rodila v tom Kladně, ale měla jsem v Rakovníku tu PA a tak jsem chtěla rodit tam. Dohodli jsme se, že nebudeme zkoušet ani Hamiltona, nic, protože třetí porod a nevíme jak rychlý by to bylo, takže to necháme na hospitalizaci v 39+0. Jeden z doktorů mi chtěl pomalu protrhávat vak blan, sotva jsem nastoupila do porodnice, ale zkusili jsme teda toho Hamiltona a pak napářku. Další den jsme teda zkusili nějakou vodu, asi taky prostaglandin, co popíjíš, a každý dvě hodiny chodíš na monitory, aby tě kontrolovali, prý je to šetrnější. Byla jsem na nadstandartu na šestinedělí a tím pádem jsem měla jistotu, že tam pak budu i s miminkama. Večer mě pak dali na čekanky a to mi začali kontrakce asi po 15 minutách, pak jsem na chvilku usnula, nějak jsem neměla ale potřebu to někomu říkat, takže jsem to tak sama prožívala. Ve 2 ráno jsem se poprvé ozvala a byla jsem na 7 cm, takže mě vzali rovnou na sál a vzbudili mojí PA, která už měla po službě a spala tam. Přišel doktor, který v Rakovníku vůbec nepracuje, je ze Slaného, a podle mě ani nečetl můj porodní plán.

Když jsem řekla, že potřebuju na záchod a jít tlačit, pověděl mi, že to už je ono. A najednou se tam objevil další pán, doktor, ani se nepředstavil, a já ani nevěděla, že je to doktor. Vypadal dost překvapeně a vyplašeně, že mu tam rodí paní s dvojčatama. Jediný, kdo se mnou komunikoval, byla moje porodní asistentka. Já si potřebovala nějak zvolit polohu a oni zas kluky na monitoru, šla jsem teda na lůžko.

Porod dvojčat.

Takže jsi vlastně mela takhle externího doktora? Přišel od začátku, nebo až na konec?

Nene, já právě řekla, že chci jít do sprchy, protože mi to na těch čekankách dělalo dobře a Rakovnickej doktor řekl, že už nikam chodit nemám. Když jsem řekla, že potřebuju na záchod a jít tlačit, pověděl mi, že to už je ono. A najednou se tam objevil další pán, doktor, ani se nepředstavil, a já ani nevěděla, že je to doktor. Vypadal dost překvapeně a vyplašeně, že mu tam rodí paní s dvojčatama. Jediný, kdo se mnou komunikoval, byla moje porodní asistentka. Já si potřebovala nějak zvolit polohu a oni zas kluky na monitoru, šla jsem teda na lůžko. Napolohovali ho na pololeh a řekli, ať jdu na bok.

Porod do vody tedy nebyl vůbec možný?

U dvojčat ne. To je vnímáno jako rizikový porod a ani porodní asistentka nemá v ničem slovo. Najednou tam musela být lékařka z novorozeneckého, dvě sestřičky, další dvě porodní asistentky, každá hlídala monitor jednoho miminka, doktor, který se o mě do té doby staral, hlídal ultrazvukem druhé miminko, jestli se nějak špatně nepřetáčí a pak ten doktor ze Slaného, který porod vedl, tak se mnou vůbec nekomunikoval, nic. Chtěl mi píchnout vodu, což jsem odmítla, za chvíli praskla sama. Najednou se objevil Vítek, ani si neměl kam stoupnout, tak jsem se domluvila s porodní asistentkou, ať ho ke mně pustí, která fixovala polohu miminka B.

Jak se něco takovýho jako fixace plodu dělá?

Ona vlastně zvenku miminko trochu drží, , aby se moc nepřetočilo, když vyjde ven to první miminko. Prosila jsem jí, aby mohl Vítek aspoň k hlavě, aby u toho byl. Bylo tam moc lidí, mně se špatně soustředilo, měla jsem blbej pocit, že vlastně není nic podle mě, všichni spěchali, vypadali nervózně, byla jsem z toho už dost ve stresu. Přišlo mi to jako chvilka, doktor mi udělal nástřih a František se narodil, ale o tom nástřihu třeba vůbec nevím, ani se mě nezeptal, místo aby mě nechal třeba třikrát ještě zatlačit, tak mě šmikl. Nevěděla jsem o tom, řekla mi o tom až později skoro v slzách moje porodní asistentka, když jsem se probudila z narkózy. Nic mi ale neřekl, ani nikomu jinýmu, všeobecně tam s nikým moc nekomunikoval. Ihned mu zaškrtil pupečník a dal ho doktorkám, jediná moje porodní asistentka nabádala, ať ho dají mně, že je v pořádku, a následně mi i bez mého souhlasu dali oxytocin. Během tohohle jsem se nesoustředila na porod, ale na syna, který už byl venku, a doktor mi bez mého vědomí píchl vak blan u Ferdíka. Hned po porodu Františka dělali ultrazvuk a Ferda byl v pohodě, ale najednou tam měl ručičku a byl v neporoditelný poloze. Mohlo to to způsobit, ale nemuselo. Doktor do mě strkal ruce a snažil se ho otočit, ale dal ho ještě hůř, i porodní asistentka se snažila, a už si jen pamatuju, že volali na ARO a Františka dali manželovi na bonding. Když jsem žádala o částečnou anestezii, tak mi ten doktor řekl, že není čas a začali okolo mě běhat lidi. Bylo hrozný jak mě z toho tepla porodního sálu vezli do tý zimy venku, na břiše už jsem měla jen tu jednu bouli, Ferdíka, a cítila jsem se, jak kdybych byla někde ve výzkumu a nikdo se se mnou kromě mojí porodní asistentky nebavil, skoro až jsem měla pocit, že na doktorově obličeji vidím úlevu, že to konečně má ve svých rukou. Vím už jen to, že dali potom miminka rovnou partnerovi a potkali jsme se na šestinedělí na nadstandartu.

To je stejně zvláštní, kolikrát jsem slyšela, že se dvojčata rodily i hodinu po sobě, ale tady to bylo tak urychlený.

Jediný, o čem jsem v Český republice slyšela, byly tři domácí porody, ale jinak chtějí vždycky po pár minutách dostat druhý dítě ven. To bylo jediný na čem jsem byla domluvená, že by pak použili trochu oxytocinu, kdyby náhodou se druhýmu nechtělo ven, ale ten doktor zjevně nevěděl ani nečetl nic z toho, co jsem chtěla. Vůbec po mně nechtěl žádný informovaný souhlas k jakýmukoliv kroku, když jsem se vzbudila, tak jsem jen brečela. Měla jsem nástřih a byla jsem rozřezaná. Potřebovala jsem po porodu krevní transfuzi, protože jsem měla ztráty krve z obojího.

Je hrozný to, že po císaři máš vstávat přes sed, jenže když máš nástřih, tak si nemůžeš sednout. Takže já jsem vlastně lezla z postele jako píďalka, posouvala jsem se o pár centimetrů a vstávala jsem do vzduchu. Hrozně jsem chtěla z porodnice co nejdřív domů a když jsem byla doma, tak mi chyběla ta polohovací postel a to madlo, že jsem se z tý postele doma nemohla vůbec vyhrabat. Bylo to hrozný.

Po dvojitém porodu.

Jaká je teda rekonvalescence z takhle dvojitého porodu?

Je hrozný to, že po císaři máš vstávat přes sed, jenže když máš nástřih, tak si nemůžeš sednout. Takže já jsem vlastně lezla z postele jako píďalka, posouvala jsem se o pár centimetrů a vstávala jsem do vzduchu. Hrozně jsem chtěla z porodnice co nejdřív domů a když jsem byla doma, tak mi chyběla ta polohovací postel a to madlo, že jsem se z tý postele doma nemohla vůbec vyhrabat. Bylo to hrozný. Obdivuju maminky, které jdou dobrovolně na císaře, protože ta rekonvalescence je tisíckrát horší. Po klasickém porodu jsem byla po 6 hodinách fit a odskákala ze sálu, zatímco po císaři jsem byla naprosto neschopná.

Myslím, že je dost veliký rozdíl mezi tím, když je císař plánovaný a když ne. Když jdou maminky cíleně a plánovaně, je to pro ně třeba jako pro tebe ten druhej porod a jsou na to připravený. Myslím, že v tomhle je ten velikej rozdíl mezi akutní a plánovanou sekcí.

Určite. Trošku mě štvalo, že to tak dopadlo. Říkala jsem si, jestli jsem nemohla udělat ještě víc, jestli jsem neměla ustát ještě víc tlaku na to vyvolávání, kdyby tam byl jinej doktor, jestli by to nedopadlo lépe. Člověk z toho je takovej nesvůj. Co se vyvolání kvůli váze týče, už i z toho byli nesví, kluci vážili 4,1 kg a 3,1kg, což je na dvojčata dost. No, bylo ale ve finále super, že jsem měla nadstandard, takže jsme tam mohli být všichni spolu. Partner byl teda se staršími doma a primárně tam s námi byla moje maminka, ale střídali se. S kojením problém nebyl, šlo úplně hladce i díky tomu, že se ještě kojil Edík.

Vy jste ale týden po porodu skončili na JIPce. Jakto?

Ferdík si z porodnice totiž přivezl zlatého stafylokoka. Udělalo se mu impetigo. Nejprve jsme si mysleli, že ten puchýřek je odřenina manuálně vzniklá z porodu. Po 3-4 dnech jsme jeli na pohotovost, kde nám řekli, ať ho tam necháme a jedeme domů. To jsme je ještě ukecali, že pojedeme spolu domů a ráno na převaz, ráno už to ale bylo větší. Snažili se nás zláteřit, ať tam zůstanu a doma zas necháme Františka, ale my se nedali a byla jsem tam s oběma, ač to bylo dlouhý hádání. Měli jsme tam skvělou doktorku, když viděli, v jakém jsem stavu, tak mi tam dali i super křeslo a byli úplně skvělí. Pár dní jsme byli v nemocnici, kde to zaléčili a mohli jsme domů. Šestinedělí jsme teda část strávili v nemocnici, ale pak už hurá domů, kde bylo vše v pořádku.  

Díky moc za rozhovor.

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *