Rozhovory

O Pavlíně a jejím přirozeném porodu doma 🌼

Většina žen volí porod doma především po předchozí špatné zkušenosti v porodnici anebo proto, že po předchozích porodech už zkrátka ten důvod ve své tělo mají a vědí, že k tomu nikoho nepotřebují. Pavlína (31) se ale díky svému zájmu o přirozeno dostala k domácímu porodu už s prvním dítětem. Pojďte si přečíst její zkušenost s prvním porodem doma a důvody, proč se pro něj rozhodla. 🤗

Pověz mi trošku něco o svém životě před dětmi, pracovala jsi? Kde?

Pracovala jsem, naposledy v masérském salónu, dělala jsem tam holku pro všechno, ale moc mě to nebavilo, každopádně jsem za to měla dobrý peníze. Hodně jsem díky tomu mohla cestovat, ale nejvíc mě vystihuje, že jsem 5 let pracovala v Biooo, kde jsem nakonec byla i vedoucí a školitelkou nových holek. Zkoušela jsem různý věci a původně jsem asi povoláním architektka (směje se), ale po 3 letech studia jsem školu ukončila.

Jak dlouho jste spolu s partnerem/ manželem? Chtěla jsi být vždycky mámou?

Už je to manžel no. (směje se) Stihli jsme se vzít měsíc před tím, než se Zoeyinka narodila, jsme spolu asi 5 let. Zoeyinku jsme počali docela brzo, asi 2 roky nebo 2,5 roku po seznámení.

Už jsi druhá, tyjo. Teď jsem dělala rozhovor a paní říkala, že taky to stihli rok a půl po seznámení a že rychlejší už to snad být nemůže. My jsme to stihli ještě rychleji, v dubnu jsme měli 2 roky výročí. Chtěla jsi být vždycky mámou?

Hele, asi ne. První nutkání jsem teda měla asi ve 22 letech s prvním partnerem. Mám pocit, že mě nenaplňuje mateřství, ale spíš jdu pořád po tom, co je přirozený, pro naše tělo. A pro ženský tělo je přirozený mít dítě ideálně do 25 let, druhý do 30 let. Takže jsem to takhle chtěla, ale asi nejsem vyloženě mateřskej typ. Líbila se mi představa, že to konečně prožiju, ale ne, že bych se těšila na maličkatý miminko. Spíš na ten porod, a že to zažiju, že je to novej level života.

Máte ve své rodové linii nějakou dohledatelnou historii domácích porodů? Jak jste k tomu nápadu přišli?

Hele, to vůbec nevím… Dohledatelnou – asi jsem to nikdy nehledala (směje se).

Myslím třeba od babičky nebo tak, jestli jsi o domácím porodu někdy neslyšela.

Babička mi to vlastně říkala, což mě šokovalo. Jedna babička byla v šoku, ale druhá byla nejdřív zaražená a pak řekla „No, tak co, no, já jsem se taky vlastně narodila doma“. To byla teda jen ta jedna, všichni ostatní byli dost v šoku.

Hlásili jste tedy plán domácí porod až po samotném porodu?

Někomu jsme to říkali i před, protože my tady žijeme v malý rodinný komunitě. V dalším bytě v baráku žijí tchýně s manželem, takže těm jsme to říct museli, protože byla reálná šance, že u toho třeba budou. A musím říct, že se k tomu tchýně postavila fakt skvěle. Měla strach, sama má za sebou dost drsnej porod, ale jak jsme o tom mluvili, tak byla ochotná se setkat i s porodní asistentkou a promluvit si s ní o tom, což jí buď dost uklidnilo, nebo to aspoň už nedávala najevo. Mojí mámě jsme to neříkali a jsem za to ráda, protože ta byla úplně na mrtvici, když jsem jí to volala.

Pověz mi prosím něco o tvojí cestě k prvnímu těhotenství.

Už jsem hledala partnera se kterým chci dítě, tikaly mi biologický hodiny. Do 30 jsem chtěla porodit svý první dítě. Partner to tak ale neměl, byla jsem jeho první vztah. Necítil se na to zralej, ale v jednu dobu to vypadalo, že jsem těhotná, tak jsme si vlastně prošli těmi fázemi včetně přijetí, takže když pak přišla menstruace, byli jsme z toho oba zklamaní. Díky tomu pak ale začal mluvit o tom, že se cítí připravenej.

Jak jste tedy přišli na nápad domácího porodu?

Já jsem ho měla v hlavě, protože jsem od 21 let, kdy mě to začalo zajímat, zjišťovala a zjišťovala hlavně stav českého zdravotnictví a porodnictví, což mě dost vyděsilo. (směje se) Jak jsem se zajímala ox přirozeno, tak jsem hledala, jak ještě se dá porodit jinak a začala jsem se zajímat o porod samotný. Měla jsem dost načteno a měla jsem v hlavě, že ten domácí porod by byl to nejideálnější, kdyby bylo všechno dokonalý, ale neměla jsem pořád tu odvahu, přeci jen to bylo první dítě. Když jsem to na začátku těhotenství řekla partnerovi, tak to bylo striktní ne. Kompromis teda byly Neratovice, které mají být vstřícnější, ale čím dál v těhotenství, tím víc jsem o tom domácím porodu byla přesvědčenější. Pak jsme, hlavně kvůli partnerovi, šli na kurz Jemnýho zrození, a díky kurzu otočil a řekl, že by to nebylo tak špatný.

Měla jsem gynekoložku tady v Klánovicích, která nemá ani počítač, takže nemá ani ultrazvuk. Absolvovala jsem jedno vnitřní vyšetření, který mi bylo obzvlášť nepříjemný, a po tom dalším jsem řekla, že už to absolvovat nebudu. Když jsem jí to řekla, byla z toho fakt vykulená, asi jsem byla asi první člověk v její kariéře, kterej cokoliv odmítl.

Pravidelné prohlídky u gynekologa 🖤

Často si všímám, že ty kurzy jsou hlavně pro chlapy. (smích)

Přesně. Já bych teda asi rodila doma i bez něj, ale takhle jsem měla otevřený dveře. I tak jsem ale musela ještě ujít dlouhou cestu toho přijetí, že nesu za to rozhodnutí zodpovědnost, že to za mě nebude nikdo žehlit, že si ponesu případný následky. Musela jsem přijmout smrt a bylo to pro mě docela drsný. Je něco jinýho mít to v hlavě a stavět si vzdušný zámky, ale ta realizace je pak o něco drsnější.

V době, kdy jsem se rozhodovala já, už jsem na Facebooku byla ve skupinách jako Porod v domácím prostředí a podobně, viděla jsem tam často ty nádherný fotky maminek s čerstvě narozenejma miminkama v pohodlí domova.. Takže jsem si pak taky musela asi týden nebo dva vnitřně zpracovávat, jestli to není jen nějaká povrchní tužba po stejně hezkých fotkách, jestli to opravdu vnitřně cítím, že je to pro nás nejlepší a nejbezpečnější volba.

Taky jsem to tak měla, i jestli to pro mě není určitý způsob pozérství, že chci být jiná. Nakonec jsem si stejně jako ty, obzvlášť po návštěvě Neratovic, uvědomila, že je to opravdu to nejbezpečnější. Byla jsem tam oficiálně zaregistrovaná a šli jsme na prohlídku, která mě absolutně přesvědčila, že moje rozhodnutí je správný. Kuba byl fakt naštvanej, že se ani na nic neptám, ale já tam vešla a věděla jsem, že tady prostě ne.

Absolvovala jsi jinak všechny rutinní lékařský prohlídky?

Ne, vůbec. Měla jsem gynekoložku tady v Klánovicích, která nemá ani počítač, takže nemá ani ultrazvuk. Absolvovala jsem jedno vnitřní vyšetření, který mi bylo obzvlášť nepříjemný, a po tom dalším jsem řekla, že už to absolvovat nebudu. Když jsem jí to řekla, byla z toho fakt vykulená, asi jsem byla asi první člověk v její kariéře, kterej cokoliv odmítl. Dost mě strašila, že já tak něco poznám, že mi pak budou zašívat čípek a podobný věci. Brala jsem jí dost s rezervou a chodila jsem k ní tak jednou za měsíc a půl, jak se mi chtělo. Byla jsem teda na velikým ultrazvuku ve 12. týdnu a pak až ve třicátém v Neratovicích, na OGTT jsem taky nebyla, jen jsem si nechala brát glykemii na lačno.

Měla jsi u porodu dvě porodní asistentky, kdy jsi je kontaktovala a proč rovnou dvě?

Jedna byla jako záložní. Měla jsem první hlavní, pak jsem hledala ještě vedlejší. Nakonec teda mohly obě dvě.. Hledala jsem je až ke konci, původně jsem chtěla dulu do Neratovic a tuším, že v 7.-8.měsíci jsme hledali porodní asistentky domů. Nakonec mi Maruška Ilkivová z kurzu poslala jména a já je kontaktovala, dvě teda i přes termín v létě mohly.

Jaké bylo tvoje první těhotenství? Měla jsi nějaké potíže nebo nic, co by stálo za zmínku?

Asi klasický – měla jsem první tři měsíce nevolnosti, ale nezvracela jsem, bylo mi celej den šoufl a musela jsem se nutit do jídla. Taky mi dost smrděly některý věci. Třeba miluju smažený tofu a najednou jsem ho nemohla ani cítit, fakt jsem to nesnášela. Se třetím měsícem to ale najednou zmizelo jak mávnutím proutku. Taky jsem byla hrozně unavená, musela jsem si dokonce vzít neschopenku, protože jsem dělala 12ky a vůbec to nešlo. Druhej trimestr byl asi nejlepší, a konec… Jsem dost malá, takže to břicho už bylo náročný. Hodně mi pomáhalo rebozo, břicho tvrdlo, takže bez toho bych nedala ani ránu. S tím jsem mohla dál sportovat a fungovat. V druhým trimestru jsem vlastně měla i pocit na omdlení, asi třikrát nebo čtyřikrát, ale to bylo se syndromem neklidných nohou na konci asi jediný.

Co to je ten syndrom neklidných nohou?

Prostě máš pocit, že si je budeš muset asi uříznout, protože ti je s nima hrozně nepohodlně. Není to mravenčení, ale… Pořád je potřebuješ promasírovávat, je ti nepříjemná ta kůže, tak pne, nevím, jak to popsat. Pomáhal mi Kuba, kterej mě fakt každej večer poctivě masíroval.

Pověz mi teda prosím něco k tomu, jak přišla malá Zoey na svět.

Bylo to vlastně v termínu vypočteného podle porodní asistentky, což byl už třetí termín, kterej jsem měla. Začalo to přesně v 8 ráno a měla jsem pocit, že mám zauzlovaný střeva… nebo šílený větry. (směje se) Občas jsem už mívala poslíčky, takový menstruační bolesti, ale tohle prostě byly střeva. Pak jsem si všimla, že jednak se to stupňuje, druhak mě to už občas nutí se vyloženě předklonit. Kubu jsem teda vypakovala do práce, že nevím jestli je to porod a že bůh ví jak dlouho se to bude rozjíždět, už jsem mu ale mávala v předklonu.. (směje se) Pak jsem si stáhla aplikaci na měření kontrakcí a zjistila jsem, že se to stupňuje a je to po 2 minutách. Při pohledu do zrcadla jsem zjistila taky to, že děloha jde do špičky a to nás učili na kurzu, takže jsem si řekla, že to asi fakt bude porod. Pomohlo mi si lehnout, to se to vždycky zklidnilo a zmírnilo, mohla jsem to prodejchat. Okolo 11 jsem volala Kubovi, že to je porod a že bych ho tady chtěla, aby nafouknul bazén a podobně, a zkusil volat náhradní porodní asistentce, protože mi to nebrala. Hlavní PA mi právě ráno psala, že je u porodu a nemůže. Ve 12 přijel, že se asistentce dovolal, ta mi pak i volala a tím, že už jsem tu partnera měla, tak jsem jí řekla, že v pohodě. Měla nějaký pochůzky v Liberci s klientama a mně vůbec nedošlo, že to je vlastně docela daleko, tak jsem jí řekla, že v pohodě, ať jede. (směje se) Po hodině a půl jsem si to rozmyslela, začalo to být dost intenzivní a Kuba jí volal, že bych jí potřebovala, ale ona byla v Liberci, takže nemohla. Zavolala tý druhý, která měla krátce po porodu a řekla, že teda přijede a pak se třeba vystřídaj. Když přijela, už jsem jí moc nevnímala, ve tři odpoledne jsem šla na záchod a to už jsem se musela dost zastavovat, nešlo to už ani prodýchávat a říkala jsem si, že horší bolest jsem v životě nezažila.

Říkala jsem si ještě v půl 10, že to není fyzicky možný, aby tím malým otvorem prolezla, pak jsem se teda přesvědčila, že to opravdu jde. (směje se) Ale bylo to opravdu náročný, hrozně vysilující. I když poslední hodinu a půl jsem měla neuvěřitelně moc síly. Snažila jsem se teda co nejvíc odpočívat, meditovat, zklidnit dech, a díky tomu jsem se i konečně hejbala, jinak jsem asi 6 hodin byla zamrzlá v jedný poloze. Vím, že už mi bylo úplně jedno, jestli třeba umřu, ať se u toho třeba i roztrhnu, hlavně už ať je konec.

Druhá doba porodní 🖤

Měla jsi křížový kontrakce?

Neměla, šlo to do břicha. Prostě mě fakt bolely střeva, jako kdybych měla fakt brutální větry, ale takovým způsobem jako nikdy.. (směje se) Od tří hodin jsem byla v porodním bazénku, kam jak jsem vlezla, tak hned praskla voda. Už jsem musela fakt křičet, bylo to tak intenzivní, že se nešlo ani uvolnit, jen jsem řvala na celý Klánovice. Přišlo mi, že se interval nezkracoval, že to bylo od začátku po 2 minutách, ale nabíraly na intenzitě. Jak mi praskla voda, říkala jsem si, že to už bude u konce, ale během samovyšetření jsem zjistila, že tam má Zoey ještě lem čípku. Tělo mi ale začínalo tlačit, měla jsem pocit, že musím. Porodní asistentka mě naváděla, ať zkouším netlačit a namíchala mi nějaký olejíček na ten lem, aby zašel, namazala jsem si to úplně všude, a to dost pomohlo, když jsem to zkontrolovala, tak už tam nebyl. Zoey nikde, já z toho byla nejistá, ale porodní asistentka mě nabádala, že to je v pořádku, že se může posouvat po milimetrech, a tímhle způsobem jsem pak strávila několik dalších hodin. V osm večer přijela hlavní porodní asistentka a vyměnily se. Něco si šeptaly v kuchyni a mně blesklo jestli není něco v nepořádku. Ta druhá doba porodní byla opravdu dlouhá, od těch tří hodin jako bych měla pocit na tlačení. Zoey se narodila tuším okolo jedenáctý. Říkala jsem si ještě v půl 10, že to není fyzicky možný, aby tím malým otvorem prolezla, pak jsem se teda přesvědčila, že to opravdu jde. (směje se) Ale bylo to opravdu náročný, hrozně vysilující. I když poslední hodinu a půl jsem měla neuvěřitelně moc síly. Snažila jsem se teda co nejvíc odpočívat, meditovat, zklidnit dech, a díky tomu jsem se i konečně hejbala, jinak jsem asi 6 hodin byla zamrzlá v jedný poloze. Vím, že už mi bylo úplně jedno, jestli třeba umřu, ať se u toho třeba i roztrhnu, hlavně už ať je konec. Pak se narodila, zjistily jsme, že byla asi teda v zadním postavení, protože se dívala na mě. Kuba ji chytil, ani neplakala, jen tak občas kňourla a koukala se na nás, bylo to moc hezký. Pamatuju si, že byla opravdu nádherná, byla taková růžová, dokonalý nepomačkaný miminko. Měla malej hematom na hlavičce, možná z toho, jak se tam rvala přes ten nezašlej čípek.

Placentu jsi si sama vytáhla ve sprše za pupečník.. Pověz mi o tom víc. Jak dlouho po porodu?

Kuba zapomněl do bazénku dolejvat teplou vodu, takže jsme se hned po porodu zdekovali na gauč, kde jsme se asi hodinu bondingovali, Zoeyinka dolezla k prsu, pořád vůbec nic, pro mě už byl porod hotovej. Porodní asistentka se mě ptala, jestli může zkusit zatáhnout, že zkusí, jestli je uvolněná, když mě zatáhla, tak jsem hned obrátila, že to ne, ať toho okamžitě nechá. Řekla mi ale, že si myslí, že uvolněná je, a že můžu jít třeba na záchod zkusit to sama. Chvilku jsme čekali, pak jsem se zvedla, šla na záchod, dala jsem Zoey Kubovi, ale na tom záchodě to vůbec nešlo. Neměla jsem kontrakce a nechtěla jsem už vůbec tlačit. Já jediný poranění, který jsem měla, tak jsem si vytlačila část konečníku.

Takže to se ti stalo už během porodu, nebylo to až tou placentou?

Ne, to bylo během porodu, jak jsem tak urputně a intenzivně od těch zhruba 8 centimetrů tlačila. Vlezla jsem si teda do sprchovýho koutu, pak zpět, pak zase do sprchy, a po asi dvou hodinách mě porodní asistentka vyděsila tím, že se můžou porodní cesty začít zavírat, což jsem se lekla, že by jako ve mně ta placenta zůstala, nebo co? Teď postupně si říkám, že je to asi blbost, ale nakonec jsem se donutila zatlačit a zároveň vytáhnout a vyšla no, byla obrovská. Byla neporušená, všechno v pohodě. Překvapilo mě, že jsem neměla žádný kontrakce, nevím, jestli by to třeba přišlo později..

Myslím, že možná by ti stejně přišly. Já teda už byla ráda, že mám dítě v ruce a sebe jsem tak nějak hodila na druhou kolej, tak jsem to neřešila, ač jsem přesně viděla, co se chystá udělat, ale mně jí ten doktor vytáhl, a asi půl hodiny po tom mi přišly kontrakce na placentu a je to teda fakt hnus, když ti přijdou kontrakce na placentu, kterou už nemáš, protože ti to tělo ždímá prakticky prázdnou dělohu.

Aha, to je zajímavý. Mně nepřišly prostě vůbec..

Asi tvoje placenta měla bejt vytažená. Mluvila jsi o tom zranění, je to dost citlivý téma a možná, že skoro až takový porodnický tabu pro společnost… Během porodu sis vytlačila kousek konečníku. Byl to teda hemeroid? Jak se ti to hojilo?

No, hemeroid, takovej malej květáček (směje se). Bylo to hrozný, já byla úplně v pohodě, až na tohle. Nemohla jsem si pořádně sednout a musela jsem kvůli tomu zůstat ležet minimálně dva týdny, což bylo fajn, protože jsem se šetřila, jinak bych asi byla akční, ale byla to brutální bolest a takovej tlak. Mazala jsem si to, ledovala, potom se to samo zatáhlo a zahojilo. Trvalo to docela dlouho. Měla jsem i nějaký malý prasklinky a ty jsem asi po 5 dnech začala cítit, ale nic jinýho.

Chtěla bych bezpečnej porod, ale myslím si, že nejbezpečnější je právě, když se tomu ta žena plně oddá, a že ty ostatní lidi někdy vyrušujou. Ještě vlastně vůbec nevím jak ten druhej porod jednou dopadne.

Představa o druhém porodu 🖤

Jak moc se ti během porodu a poporodní péče angažoval partner? Byl s tebou doma? Jak dlouho?

Byl doma 14 dní a staral se o nás. Vařil, pokoušel se uklízet, ale v jeho podání úklid naprosto nedostatečnej (směje se), ale fakt se snažil. Občas mi sem jezdila uklízet a prát i mamka, tchýně se ani moc neangažovala, možná občas něco Kubovi pomohla nebo něco uvařila, ale já si to popravdě moc nepamatuju. Moc si z toho nepamatuju, ale vím, že to bylo nepříjemnější než jsem čekala, bylo to dlouhý a bylo vedro, na konci už mě ty očistky vyloženě obtěžovaly.

Udělala bys něco u dalšího porodu jinak?

Jo, asi dost věcí. Jednak chci být v péči porodní báby, ale druhak pořád nevím, jestli bych nechtěla bejt úplně sama, úplně v klidu. Mám pocit, že ten porod opravdu nemusí bolet, a tady ač jsem se cítila připravená, tak jsem připravená nebyla. Dost jsem se brzdila myslí a vlastně i těmi ostatními, ale vůbec nevím. Ještě to nemám srovnaný, ale určitě budu chtít na předporodní kurz autorky knihy Aby porod nebolel a chtěla bych mít ten porod bezbolestnej. Taky bych si asi zajistila větší péči v šestinedělí a někoho na úklid. Jinak jsem měla rozhozenou síť mezi kamarádkami i před porodem, takže jsem si o pomoc říkala. Takže hlavně zlepšit tu psychickou přípravu spíš než technickou. Chtěla bych bezpečnej porod, ale myslím si, že nejbezpečnější je právě, když se tomu ta žena plně oddá, a že ty ostatní lidi někdy vyrušujou. Ještě vlastně vůbec nevím jak ten druhej porod jednou dopadne.

Jestli se nepletu je z tebe teď dula. To tě to porodní téma asi okouzlilo stejně jako mě. Co máš v plánu dál?

Teď mám v plánu jít na školu porodního babictví, protože mě to oslovilo, a rozjet tu dulí kariéru. V září budu mít první klienty v Neratovicích, trochu jsem doufala, že můj první porod jako dula bude doma, nebo něco jemnýho, mám z toho bobky, ale snad to bude v pohodě. Mám v plánu během těch dvou let studovat to babictví, ideálně otěhotnět, získat tu certifikaci duly, teď jsem totiž Ammadula studentka, a musím mít pět různých porodů, abych mohla být certifikovaná dula. Takže chci dosáhnout toho a pak asi další mateřství.

Mockrát díky.

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *