Těhotenství

Jak jsem si naivně myslela, že s těhotenstvím blbý kecy končí aneb KOJENÍ

Co každá máma řeší po porodu jako první a je s tím úzce spojené? Kojení, mléko, výživa dítěte. Celý těhotenství jsem se těšila až malou konečně vyprdnu a nebudu muset poslouchat, co podle koho jíst můžu a co zase ne. Že jsem si to vajíčko udělala moc na měkko, že ten zelenej čaj ublíží mému dítěti a že v kole je moc cukru, že budeme mít cukrovku. 😄🙄 No, tak si poslechněte jak to máme teď. 
Podle personálu v porodnici, mé pediatry, široké (neznalé) veřejnosti a mých kamarádek bych určitě neměla jíst a pít tyhle věci:

  • luštěniny, zelí, kedlubny, ředkvičky, květák
  • cibule, česnek
  • veškeré červené a oranžové ovoce a zeleninu
  • kompletní seznam alergenů
  • veškeré produkty kravského mléka vyjma těch kysaných 
  • pokud si říkáte „no jo, ale ty stejně kravský mléko nepiješ, piješ rostlinný“, tak si pojďme připomenout, z čeho se dělají rostlinná mléka a ten seznam alergenů 
  • více nežli 1 šálek kávy denně
  •  exotické ovoce jako např. mango, avokádo, ananas, meloun, …
  • čerstvé pečivo a to i jakékoliv sladké pečivo, obzvláště to kynuté
  • pivo, víno, jakýkoliv alkohol

Tak jo, mohla bych pokračovat, ale pro představu asi zatím stačí tohle. Než vám začnu vyprávět, co si o tomhle myslím a jak si s tim seznamem můžou všichni políbit…. šos, tak si pojďme dát malé okénko do světa biologie a lidského těla. Většinu z těchto věcí bych neměla jíst, protože malé děti, ty nejmalinkatější miminečka, mají nedovyvinutou koncovou trávicí soustavu ( = střeva) a břišní stěnu a trpí často na prdíky, tudíž aby je to nenadýmalo. Proto se děti všelijak u vylučování kroutí a rudnou a řvou, protože jim to vážně dá zabrat, takový kakání, a obzvlášť vleže do plíny – upřímně, mně by se taky nelíbilo, kdybych si 9 měsíců spokojeně jedla, prděla a kakala v klubíčku v bříšku, a najednou by po mně někdo chtěl, ať to dělám vleže
Mateřské mléko se tvoří z krve matky. Nadýmání v těle způsobují především látky zvané oligosacharidy, které jsou pro tělo hůře stravitelné. Když doputují do střev, místní peptidy je začnou trávit a to za vzniku vedlejších produktů, kdy jeden z nich je oxid uhličitý, který nám ve střevech začne dělat právě onu nevábnou neplechu. Je důležité si ale uvědomit, že ve vstřebávání živin do krve jde hlavně to, co naše tělo stráví, ale nějaký oxid uhličitý, který už v té krvi máme, vůbec nehraje roli. Nehledě na to, že právě oligosacharidy jsou ty látky, které v mateřském mléku jsou ať už jsme o hladu nebo sníme kýbl fazolí zalitých čokoládou, protože právě ony vytváří „mateřskou“ imunitní ochranu v organismu dítěte. Takže zas a jen jde pouze o to, že někdo z nás se narodí s břišní stěnou vyvinutější a tak si toho „období prdíků“ ani nevšimneme a někdo z nás se holt narodí a je na to citlivej a potřebuje pomoct, klubíčkovat, aby ten přechod z klubíčka do vzpřímený polohy byl trošku plynulejší.

Další věc je, že takzvaný koliky a prdíky jsou dost často spíš psychosomatický a dítě se spíš doslova kroutí steskem po mámě a dává nám tím najevo, že si ho máme vzít do náruče a mít ho u sebe, a nikam ho neodkládat, aby „na mně přece nebylo závislý“. Někdy to může dokonce souviset i se spánkem a spánkovým režimem. Pokud dítě moc přetahujeme, nebo před večerním spaním děláme moc veliký divočiny, může z toho pak být hodně plačtivé a kroutit se, a my si myslet, že jde o ony prdíky. Pokud jste těhule, nebo tohle aktuálně řešíte, mrkněte na Mamilu, což je občanské sdružení laktačních poradkyň a pediatrů, najdete tam vše od A do Z ohledně nejen kojení. 🖤 A když si vyhledáte prdíky u nich na stránce, je to tam taky docela dobře vysvětlený.

Před 2 týdny jsem pořádala Zdendovi tajnou oslavu 30 a dělaly jsme se ségrou Yangnyeom, což je asi to nejlepší spicy fried chicken, který na tomhle světe vůbec je. Jakože, seriously, fakt. Topínek. No a samozřejmě je to trochu spicy, duhhh, logicky. Na oslavě byl mimo jiné Zdendův děda, jedinej praděda, kterýho naše malá Eleanor má. A já ho mám moc ráda, jen prostě je stará škola, tak to jsou někdy řeči..

„Nejez to, vždyť ji bude pálit pusinka!“ vyhrkne.
„Já jí to ale nemám v plánu strkat do pusinky.“  odvětím s úsměvem a sarkasmem v hlase.
„Ale je to pálivý, takovym jídlem jí zabíjíš!“ 

No a víte, co je na těhle slovních výměnách to nejhorší? Že je u nás spousty pediatrů, co by vám bylo schopno říct to samé. Pediatři, kteří denně posílají ženy domů s příkrmem, protože mají „slabé mléko“ nebo jedí věci, co jejich děti nadýmají. Ano, některé věci mohou skrz vaši stravu udělat dítěti nedobře, ale já teda mám třeba jídelníček dost pestrej, a kdybych měla přemýšlet mezi tím vším, co za den sním, která věc zrovna to byla, tak bych se asi zbláznila. Nehledě na to, že když už jsem nad tím přemýšlet zkoušela 😃, tak mi vždy došlo, že nebylo jedné suroviny opakující se pořád dokola. A tak jsem začala pátrat dál, čím by to ještě mohlo být.

No, ale o prdíkách zase třeba příště. Chtěla jsem mluvit hlavně o kojení, ale když ono to tak blízce souvisí. Chtěla jsem vám taky povědět o svých začátcích s kojením. Všichni víte, že jsem se během těhotenství hodně informovala. Ohledně porodu. Ale abych pravdu řekla, o kojení jsem toho zas tak moc nevěděla. Takže když mi třeba tenkrát kamarádka napsala „No, já nekojím, mám slabé mléko..“ .. další zase „Mně v porodnici řekli, že mám moc veliký bradavky, a tak se malá nemůže přisát.“ , ještě jsem moc nevěděla, že obě dvě věci jsou totální hovadiny. Je sranda, že obě rodily u Apolináře. Takže jestli tam chcete někdy rodit, informujte se. A sežeňte si laktační poradkyni. Teď zpětně vím, že sehnat si laktační poradkyni už během těhotenství a poradit se s ní, promluvit si o kojení, vůbec není špatný. Budeš totiž připravená.

Musím říct, že hned po porodu, jak jsem to malý ohebný (no, ohebný, spíš gumový 😃) miminko dostala do náruče, kromě toho, že to byla teda neuvěřitelná úleva, hrdost.. Tak jsem samozřejmě měla příležitost konečně se jí podívat do očí,… Čekala jsem, že třeba to miminko bude úplně emocema překypovat, ale pravdou je, že na nich moc emocí ještě poznat nejde 😁 Dala jsem jí teda prstík do tý její drobounký malinký ručičky a užívala si pohledu na svojí úžasnou dceru, koukala jsem, že vypadá přesně tak, jak vypadala, když jsem si ji v těhotenství vizualizovala v děloze a chodila si za ní povídat 🖤 Prostě celej papán! Zeptala jsem se ségry, jak si jí mám dát, aby se přisála a pomohla mi malou dát kousek níž, mezi prsa. Dívaly jsme se na sebe, chvilku, a asi po 2, 5, 10 – vůbec netuším – minutách se to začalo dít. A musím říct, že to bylo něco kouzelnýho. Fakt 🖤 Začala najednou zvedat hlavičku a jako takovej malej vrabčáček mi dávala brady do prsa, dokud nenašla bradavku, a jakmile se přisála jako by moje tělo polil další záchěv tý poporodní hormonální euforie. Měla jsem slzy v očích a věděla jsem, že tahle holčička je prostě moje, a bylo krásný cítít, že je se mnou zase spojená. Jako by ani neodešla, ale pořád byla ve mně. 🖤

Jenže kromě toho jsem si nemohla zapřít ten další pocit – teda, ta za tu bradavku ale vzala! 😁 No a tím to začalo.. Pro správné rozjetí laktace je důležité mít ze začátku dítě přisáté jak často to jen jde, a jak často si to žádá. Kromě toho, že jiné tekutiny ani přijímat nemůže = potřebuje se tedy hydratovat, obsahuje mlezivo také spousty látek, které jsou stvořeny přesně pro novorozeňátko 🖤 A dává nám úžasnou příležitost rozeznávat jak nám miminko dává a bude dávat najevo, že teď zrovna chce pít / má hlad / chce dudat. A protože jsem si tohohle vědoma byla, měla jsem Eleanor prvních pár dní vážně na prsu skoro pořád. Nechtěla jsem nic podcenit, ani když se mi udělalo mléko. Říkala jsem si „Jasně, teď jásáš a máš pocit, že je vyhráno, když kojíš pět dní, ale máš kojit aspoň dva roky, tak nic nepodceň.“ při představě kolik historek o docházení mléka apod. třeba ve 3 – 4 měsících jsem slyšela. Jenže mít to dítě skoro pořád přisátý, to je prostě záhul… Když na to nejste zvyklí 😁

El je jedno z těch miminek, co mají od narození dost viditelný zoubky pod dásněma (při porodu jsme si se Zdendou skoro až říkali – ty jo, ona má zoubky?), jako by tam ty dásně nebyly skoro žádný, a jen tak lehce obalený zoubky. Takže jsem ty první dny měla pocit jako by ze mě sálo regulérně zubatý dítě 😃 Bolelo to hrozně. Ségra mi doporučila, že nejlepší co může být, je ty prsa větrat – žádný problém 😃 Není nic co exhibicionista jako já (a obzvláště v srpnu) dělá radši než větrá nejlépe všechny části svýho těla poctivou nahotou. Po pár dnech, kdy jsem měla místo bradavek prostě válečný území, mi došlo, že když budu dítě dávat na prso s netěšícím se pocitem a myslet jen na to jak to bude bolet, tak to bude bolet o to víc – něco jako s porodem, že jo. Byl to fakt Bradavkaggedon. Nehledě na to, že jsem se bála, že to malá vycítí, že se cítím špatně. A nechtěla jsem, aby cítila, že ten jedinej kontakt nás stále spojující v jedno, ve mně vyvolává bolest a trápení.

Jednou jsem si pustila živý vysílání na ig profilu laktační porodkyně Mirky Valašíkový o kojení a všem možném, a právě tam zmínila co s ragádama a podobně. Řekla ať si miminko dáváme i hodně kůže na kůži, že ten koktejl hormonů, co se při tom namíchává, má prostě léčivej efekt. A já to udělala, celej den jsme byly s El na naháče… A fakt nelžu, že na bolavý bradavky jsem si další den ani nevzpomněla. Bolest zmizela jako mávnutím proutkem.. I zarudnutí a malá ragádka najednou nebyly cítit. Možná mi pomohlo nastavení mysli, které vyvolal ten super blízký kontakt s miminkem, možná to je vážně nějaký pravěký nakódování do našich těl, aby byla žena co nejdříve fit a mohla sebe a dítě případně bránit před nějakým predátorem. Věřím, že tomu tak může být.. Vždyť přeci právě hormony jsou ty, které velí veškerému vývoji toho malýho pidižvíka, jeho cestě na svět… Proč by nemohly i takto pokračovat po porodu? 🖤

El jsou čerstvě 3 měsíce a i když už ne tak často, alespoň 2x – 3x do týdne, když dopoledne nikam nemusíme, si ji na pár hodin vezmu k sobě kůži na kůži a je to tak přirozený. Jednou jsem ji takhle měla celý den, prostě jsme tak byly, my dvě, a pamatuju si, že jsem si ji chtěla nějak přetočit na klubíčko a jak jsem ji tak otáčela, začala jsem k ní čuchat. Ale ne tak jak to my mámy běžně děláme (já mám ten rypák v těch jemnejch vláskách zabořenej pořád a užívám si tu miminkovskou vůni) – bylo to úplně pudový, neovladatelný, najednou jsem tím nosánem projela snad od ruky až do půlky zad a tak zvláštně ji očuchávala. No, jí to asi divný nepřišlo, já hned po tom, co se to stalo, byla naprosto fascinovaná tím, co se právě stalo 😁 Bylo to prostě pudový. Jinak to nazvat neumím.

V dnešní době, kdy je každej chytrej a každej ví nejlépe, jak máte vychovávat, krmit, oblékat, blabla, svoje dítě, je něco jako mateřská intuice hrozně vzácný a těžko získávatelný. Po světě chodí tolik nejistejch matek. A začíná to právě v porodnici – „Lehněte si, pan doktor to za vás odrodí..“ .. „Teď nevstávejte, ještě to nedokážete.“ .. „Co bychom vám tu to miminko nechávali, vy se o něj ještě postarat nedokážete.“ .. „Nemějte to dítě na tom prsu pořád, vždyť z toho nic nemá.“ .. A mohla bych takhle pokračovat dál a dál a dál. Ono to jsou jen věty, ale každá tahle další věta vytváří další maličkatej střípek nejistoty v tý křehký dušičce novorozený mámy a dokáže to dost zamávat a často jsou právě tyhle všechny nahromaděný věci důvodem proč u nás tolik žen nekojí. Ženy mají pocit selhání, zklamání, že samy to nezvládnou a že bez doktorů by to dítě neporodily. A to se pak těžko hledá důvěra v sebe při péči o dítě, když jste ubezpečeny, že ani porodit byste to bez personálu nezvládly. A je na to, díky bohu, bohužel taky opomíjenej, úžasnej lék a to je právě kontakt kůže na kůži.

Určitě je fajn třeba i první dny nechat taťku s mimčem trošku „pokůžovat“, utuží to jejich vztah a třeba to pomůže i vám – čím pevnější vztah si už od počátku budují, tím víc minut pro vás v budoucnu v koupelně, na záchodě, při vaření, zatímco táta hlídá mimčo. Nejdůležitější pro rozjetí laktace je právě poslouchat svoji intuici. Vědět, že to miminko dělá tohle a má hlad a nemuset nejistě přemýšlet „ale v porodnici mi říkali, že mám kojit po 3 hodinách a maximálně 10 minut.“. Ne. Prostě se držet vás a vašeho miminka, kůžit, a budete mít vystaráno. Vím o čem mluvím, fakt. Denně slýchám takovejch řečí, ať už od cizích kolemjdoucích, nebo vlastní rodiny, jestli vážně tohle dělám dobře nebo tohle zas nemá bejt jinak. A já vím, že to dělám dobře. Dělám to nejlíp, jak mohu. Jsem máma, a to my mámy děláme. Staráme se o naše děti jak nejlépe umíme. A právě kontakt na kůži je to, co i mně občas dokáže navrátit intuici, a to miminkovský know-how.

P.S. A taky je to skvělý, když miminko fakt už dlouho pláče a vy nevíte co s ním a chcete plakat taky. Dejte si ho kůže na kůži. Možná budete plakat tak či tak, ale mnohem lépe se pak uklidníte a prostě vás to tak nějak… oba vyléčí.

P.P.S. Takovej sloh a já se ani nerozloučím. Tak páčko! 🖤

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *