Těhotenství

Náš porod na Bulovce – část II.

První část porodní story zde

Teď bych zase ráda před vyprávěním poznamenala, je opravdu důležité, abyste si uvědomili, že rodící žena (nebo jakákoliv rodící samice) je – i když kvůli vokalizaci porodu to tak možná nezní 😃 – nejvíc krotkej tvor a to hlavně proto, že je to nejzranitelnější moment do kterého se z biologického hlediska můžete dostat. Takže úplně nemáte schopnost být na někoho drzej nebo tak něco. To mi prosím veřte, že i já jsem najednou byla jako malá důveřivá ovečka. V tu chvíli nevnímáte, že vám někdo chce udělat špatně, nejste schopni racionálně uvažovat a ani moc racionálně komunikovat. Prostě vám vylejzá zpropadený dítě z vagíny! 😃 Co víc musím dodávat? 🤷🏻‍♀‍ A i přes to, že tuhle část porodu povedu dost nevěřícnym tónem, že jsem mohla bejt mírná a krotká, tak mi věřte, že jsem opravdu byla. Fakt.


Okolo půl osmé večer jsme vyrazili na Bulovku, kam to máme autem asi 3 minuty, Rakovník už jsem bohužel nezvládla. Co vám budu povídat? Čekala jsem, že to bude v pohodě, vždyť je to přeci Centrum Porodní Asistence. PA s námi bohužel po těch 3 dnech už nejela, byla unavená a bála se s jakým přístupem by se vzhledem k české legislativě v porodnici setkala. Ségra musela jet nakojit a uspat syna Matyho, že přijede hned jak to půjde. Přijeli jsme k příjmu, Zdenda mě tam nechal a jel zaparkovat. Už u příjmu na mě sestřička vpadla, jaktože jsem tak dlouho od odtoku plodovky ještě nepřijela, když mám jezdit 2 hodiny poté. Poděkovala jsem jí, řekla, že jsem si toho doporučení vědoma, ale že dříve jezdit nebyl důvod. V ordinaci mě pak přijal mladý doktor, říkala jsem si tedy, že super, mladej chlap, to nebude žádnej komunistickej idiot a bude mít moderní přístup i znalosti. Ha. Už když jsem mu řekla, že asi budu potřebovat trochu oxytocinu, ale že chci jen nezbytný minimum a on odvětil, že to nejde, že mi ho prostě dají a budou postupně přidávat, že si to nemůžu určovat, jsem měla takovej blbej vibe, pocit, že nad svým porodem ztrácim kontrolu. (fyi , opravdu to jde) V autě se najednou zase začalo něco dít, nová vlna energie, a na příjmu začalo moje tělo zase tlačit a já věděla, že jde malá ven, a moc jsem neměla prostor se tam s ním dohadovat.


Bylo to 70 hodin od první kontrakce a dva dny křížovejch bolestí, a já jsem konečně začala cítit, že už to bude, a místo abych se mohla dostat na ten box, uvolnit se, soustředit na to, co mě čeká, tak mě na příjmu sestřička okřikovala ať laskavě neřvu a uklidním se, jako bych snad byla na nepatřičným místě pro takovýdle výlevy, nebo co 😄 Měla jsem pocit, že se mi tělo rozletí vejpůl. No, bylo to už fakt dost hustý 😁


Na boxu si chtěli natočit monitor, ale já už absolutně nebyla schopna být na zádech nebo v sedě, bylo to pro mě šíleně bolestivé. Ta sestřička na mě ale naléhala, příjemná byla asi jako bychom přijeli uprostřed Vánoční večeře, souhlasila jsem, že tedy svolim k jednomu 20 minutovému monitoru a ve velikých bolestech jsem to zvládla ve fakt zkroucenym sedu. Eleanor měla mimo kontrakci ozvy okolo 138-144 tepů/min, nenápadně jsem ten monitor okukovala, abych měla přehled a věděla, že je ok. Zdenda si stoupl přímo pod tu nahřívací lampu😁, takže ten byl celej zbytek porodu absolutně mimo a málem omdlel, vyšlo by nastejno jako by tam vůbec nebyl. 😅


Po 20 minutách jsem si snažila monitor sundat, ale nebylo mi to umožněno a taktéž mi nechtěli dovolit a fyzicky bránili v tom, abych si nemohla stoupnout nebo slézt z toho lehátka, ale já to opravdu potřebovala. I z domova, když jsem se dostávala z těch 4 na 8 cm jsem měla zkušenost, že mi to nejvíce pomáhalo a bylo to nejefektivnější. Neustále jsem je prosila o dopplera (přenosný měřič ozev), ale ta porodní asistentka mi jen dal tlačila monitor k břichu (pro ty, co ještě nerodili, to je takovej malej puk přidělanej na pevný gumě) a že „dopplera sice mají, ale neví, proč by ho na mě měli použít.“. Neustále jsem je prosila, ať si můžu stoupnout, ale pan doktor mi řekl, že „on tak rodit neumí“. Stihla jsem mu ještě mezi kontrakcí sdělit, že on nerodí, ale to už tu byla další vlna a já jsem se prodrala mezi ním a tou PA a stoupla si, což se panu doktorovi nelíbilo a řekl, že jsme tu na vlastní zodpovědnost a odešel. Já zajásala, že máme klid, nikdo na mě už nebude mluvit, do ničeho mě tlačit, Zdenda nervózně, co má dělat a já „chytej dítě“. Už ze mě lezla i stolice (nebudeme si nalhávat, že to k tomu nepatří), takže jsem věděla, že je to tu každou chvíli, že už je to ta cílová zatáčka.


Bylo by to krásný a fajn, kdyby se najednou nerozrazily dveře a nevešla černovlasá doktorka, s tím mladým doktorem v závěsu a dalšími třemi (!!) lidmi, a nezačala na mě řvát, ať si okamžitě lehnu na záda, že takhle zabíjím svý dite. Nevím, jak dlouho na mě řvala, ale přišlo mi to jako věčnost. Moc dobře si pamatuju ten její hlas a jak moc nepříjemný to bylo. Jak mě to stresovalo. Chvilku jsem odolávala a říkala, ať na mě nekřičí, ale nakonec – to prostě nechceš, když rodíš – jsem svolila, ale protože ze mě lezlo ještě něco, zoufale jsem je prosila, ať to někdo utře, že si na to přece nebudu lehat, cítila jsem se strašně trapně, a bylo to fakt potupný. Najednou na celým sále nikdo nebyl schopnej podat nějakej ubrousek, nic, ženská na mě dál řvala, že jí to nezajímá, ať si okamžitě lehnu. Eleanor měla pořád ozvy naprosto krásný.


Nakonec nějakej ubrousek zázrakem našli (přímo pod kozou, ale byl to takovej problém) a nechali to na Zdendovi, zatímco ty 4 PA, který to mají v popisu práce, stály a čuměly. Vlezla jsem si teda na kozu a alespoň je prosila, ať mi dovolí být na boku a v tu chvíli, kdy jsem si tam vlezla, jsem absolutně ztratila přehled, kdy mám a nemám kontrakci, už to bylo jen „teď tlačte“, ,“teď netlačte“, „neřvěte nám tady, zabíjíte tak svý dítě“ a podobně, zatímco se ve mě doktorka s doktorem vesele hrabali prsty nehledě na mé úpění bolestí. Asi si říkáte „nojo, porod, tak co jsi čekala“, ale já vám musím říct, že dokud jsem mohla být ve stoje, tak to nebyla úplně bolest. Spíš prostě obří tlak, pocit, že se rozletíte na tisíc kousků, zatímco když vás donutí si lehnout na záda a šťouraj se vám tam, kde nemaj, tak to je opravdu bolest, hnusná, paralyzující, chce se vám brečet, proč to dělají, když to tak bolí.


Naštěstí asi na tři zatlačení byla Elí venku a já vidím to klidný, krásný, malinký miminko, jak si hezky spinká (zřetelně jsem viděla, že dýchá a podřimuje) a přesně si říkám, to je moje dcera, to je jasný, že se narodí a spí, říkám nahlas „Ahoj lásko“ a pláču, když najednou vidím, jak se jí ten hroznej doktor chystá přestřihnout pupečník a to je na světě asi minutu. Říkám, ať toho nechá a tu ruku mu odstrkuju, a když na mě ta doktorka znovu a naposledy křičí, že zabíjim svý dite, probouzí se ve mně matka a pudy a poprvé na ní řvu zpět, že jí to může být kurva úplně jedno, že je to moje dítě. Jenže během té odpovědi se nůžky toho strašného doktora prodraly k pupečníku a využily mé chvilky nepozornosti. Zaškrtil a přestřihl pupečník mé do té doby sladce spící a čerstvě narozené dcery, která se v tu chvíli probudila a začala moc moc plakat a já na ně zakřičella ať už mi sakra dají to moje dítě, a konečně byla u mě. Do té doby ji drželi ve vzduchu kdesi nad mým břichem.


A kvůli tomuhle pupečníkovýmu fuckupu si prostě pamatuju bonding dost málo nebo rozmazaně, protože já mám tendence traumatický situace prostě zapomínat. Pamatuju si ovšem , že se Eleanor krásně přisála asi po 15 minutách, co byla na světě, to bylo opravdu nádherný, jak se to miminko došplhá k prsu, to je pak zas úplně nová vlna hormonů, a že jsem ji od té doby nepustila z náručí. Porodní asistentky s tím sice měly opět problém, ale mně to bylo vlastně jedno, protože to byla moje holčička, na kterou jsem tak dlouho čekala. V porodnici jsme strávily náročnou noc – do asi 4 ráno jsem nemohla spát a musela se na ní jen koukat, jak je krásná, a když už jsem usnula, tak mě neustále budily plačící miminka nebo rušily sestry, doktoři. V 10 dopoledne si nás táta vyzvedl a my jsme pak už byly jen a jen doma, v péči porodní asistentky, milovány, v klidu.


Ve finále jsem za všechno to studování během těhotenství moc ráda, protože jsem díky tomu mohla alespoň tu hlavní a převážnou část porodu strávit doma, v klidu, podporována a milována a dopřát malý ten čas, který k narození evidentně potřebovala jak ona, tak asi i já, protože v porodnici, by nám pravděpodobně dopřán nebyl. Chci jen říct, že je opravdu důležité, jak se děti rodí na svět a jak se při tom ženy cítí, je to věc, která vás utváří. Nejen dítě jako osobnost, ale i ženu jako matku. A já se popravdě do dnes cítím jako znásilněná po tom brutálním zážitku na Bulovce a to jsme ještě dopadly docela dobře, nedokážu si představit, co teprve, kdybychom přijely dříve než s dítětem doslova u zadku. Není den, kdy bych na to nemyslela a ještě mi chvilku bude trvat, než se s tím stínem poperu, než odpustím, že někdo ublížil mojí holčičce, sotva se podívala na tenhle svět. Možná až jí to jednou povím a ona mě pohladí po vlasech a řekne mi “Maminko, to je v pořádku, odpouštím ti.”, tak se srovnám s tím, že jsem nebyla schopna tomu zabránit. Doufám, že i vy odpůrci domporodů vidíte tu neuvěřitelnou ambivalenci – jako by to snad byly dva rozdílné porodní příběhy, ale on to byl porod jeden. Jestli někdy budeme mít další dítě, snad už se nám povede porodit ho doma, ale co já vím? Třeba mi tentokrát v půlce těhotenství zase jebne a naopak budu mít pocit bezpečí jen při představě porodnice ☺


Minulý týden jsem si byla na Bulovce vyfotit porodní dokumentaci a prostě jsem občas zírala, jak je psaná. Podle dokumentace jsem totiž „nespolupracující rodička“ – jakože wtf? Žijeme totiž ve státě, kde má rodička spolupracovat při porodu s personálem, aby se personál citil v práci dobře, a ne personál s rodičkou, aby porodila své dítě zdravé a bez komplikací. Tuhle poznámku jsem měla na záznamu z CTG (monitor – ozvy dítěte) ve 20:35, kdy jsem jim z lehátka slezla a chtěla být na nohou, jakože, cože? Já jsem si 7 minut před tím než mojí vagínou prolezlo dítě, dovolila nespolupracovat s doktorem, protože „on tak rodit neumí“? 😃 Sorry, ale jestli někomu z vás na tom nepřijde nic špatně, opravdu mě radši nesleduje, můj blog dál nečtěte a minimálně před svým vlastním porodem si něco nastudujte, nebo bůh s vámi. Je to smutný, že bylo moje dítě obětí nevzdělaných a arogantních doktorů, protože takovej nedotepanej pupečník může způsobit zdravotní komplikace v dospělém životě, třeba anémii. A ten doktor to udělal bez jakékoliv zdravotní indikace, naprosto fyziologickému dítěti, jak svědčí i právě porodopis, proti mému souhlasu. A to si, s dovolením, nesmí nikdy doktor dovolit. Doktor není pán bůh. Doktor nemá zodpovědnost za vaše dítě. Zodpovědnost nese vždycky rodič a rodič má právo na poskytováním souhlasu a odmítání jakékoliv zdravotnické péče svého dítěte, není-li v přímém ohrožení života.


No, nebudu vás tu tím otravovat, to já se hezky vypíšu do stížnosti. Jen jsem vám tím chtěla říct, že porod je krásná věc. A je škoda, že žijeme v zemi, kde ho dokážou tak akorát krásně zkurvit. Jsem moc moc ráda, že jsem nerodila teď, v době koronavirový. Ale to by mě možná tím spíš do porodnice nikdo nedostal a malá by se doma narodila. Každopádně až na tu poslední hodinu, mám na porod krásný vzpomínky. Jsou tam prostě momenty, které jsou vtipné a úžasné, a to by mi v porodnici dopřáno nebylo. Tak třeba za pár let, tady bude nějaká další porodní story, a ta už bude celá z domova. Uvidíme, mějte se krásně 🥑🍓🥰

Mohlo by se vám také líbit...

4 komentář

  1. ♥️🌷 děkuju ♥️ says:

    Brečím tady jak idiot 😭je mi to moc líto, Míšo 😥♥️a zároveň si vzpomínám na svůj porod.. já měla taky kontrakce několik dní a taky jsem byla doma,potom už šlo ráz na ráz a dcera byla venku rychle takže mě ani nestačili dát žádný oxitocin atp. s tím rozdílem,že já byla bohužel „spolupracující“ rodička 😩 A nikdo se mnou o ničem nediskutoval..dceru mi vzaly na noc s tím,že přeci nejsem žádná bio matka a měla bych si odpočinout. Pak už to šlo ráz na ráz,všechny ty vyšetření a očkování.. z 3denního pobytu na šestinedělí a super zlejch sester mám trauma jako prase a stydím se za sebe,že jsem nás nebránila. Ten tlak je šílenej. A mě je prosím pěkně 34! A až teď jsem začala přemýšlet nad tím vším systémovým zvěrstvem. Obdivuju Tě,že jsi tak vědomá🙏♥️a mám z toho moc dobrý pocit a doufám,že to změníme. Já už to nikdy víc takhle nechci! Všichni na mě koukají jako na nějakou černou ovci. Dceři je rok a půl a já pořád kojim. A nechci ji nechat očkovat a to prosím až po tom,co jsem si jako tupá a naivní prvorodička nechala poradit od hodné paní doktorky (ne,opravdu nejsme v tomto stavu soudné) a ta mému 4 měsíčnímu miminku narvala 3 vakcíny najednou. Každé další očkování bylo dle schématu s vedlejšími účinky jako: noční děsy, horečky, obrovská boule na noze a ekzém. Doktorku jsem po hádce změnila. Další pediatr tvrdí,že ekzém nemůže být z očkování (i když mladá paní doktorka na kožním to potvrdila). Ekzém jsme místo kortikoidy vyléčily homeopatiky. Pediatr o tom neví. Teď odkládáme poslední vakcínu. Vyslechla jsem si dost nepěkné výhrůžky ..jednal se mnou jako kdybych byla úplně blbá. „Kdo vám to jako řekl,že očkování škodí?“ Wtf. Na internetu je toho mraky. Doma mám x knížek. Ale doktoři dělají,že to neexistuje. Jinak samozřejmě k moderní medicíně chovám taky obrovský respekt. Ale tahle neschopnost diskuse už mě fakt s prominutím sere. Buďte zdraví, Míšo a děkuji za sdílení ♥️🙏☀️ držím nám ženám všechny palce,ať naše děti můžeme rodit svobodně.. celou svou naší silou a láskou…s intuicí a s radostí ♥️☺️

  2. pejka says:

    Mockrát děkuju za komentář ❤ To je (co se odezvy týče) víc než v co jsem vůbec mohla doufat! Ta separace mě moc mrzí a věřím, že jste to zvládly dohnat následným kojením a právě i kontaktem ❤ Doporučuji klidně shánět pediatra dál, obzvlášť pokud byste někdy plánovali další, někde na vás ten ideální určitě čeká. A je to myslím důležité, mít hezký vztah. Snad už vás čeká s dcerou jen to hezké a hodně štěstí, zdaru a odvahy do dalších mateřských testů a zkoušek ❤🙏🏻🙏🏻🙏🏻

  3. pro Vás says:

    Taky jsem si pobrečela. Je mi to moc líto, co jste stihla zažít za malou chvilku v nemocnici. Já taky přijela do porodnice na poslední chvilku, ale měla jsem dulu a štěstí na personál. Teď jsem těhotná znovu a tenhle týden konflikt s lékařem kvůli množství vyšetření a mému odmítnutí. Já jsem z konfliktů vždycky špatná, ale postupně dozrávám do stavu, kdy vím, že není jiná cesta. Obdivuji Vás, že jste bojovala i pár minut před narozením Vaší holčičky. Celý porod, od začátku až do konce jste dělala to nejlepší, čeho jste byla v tu chvíli schopna. Ta zloba by neměla být namířená na Vás. A je dobře, že jste o tom napsala. Možná, až se celý ten zážitek trochu líp urovná, půjde to ještě víc. Lidi by měli znát tyhle zkušenosti. Řešíme v našem civilizovaném světě většinu času takové ptákoviny a pak se za zavřenými dveřmi porodních sálů dějí věci, o kterých se nemluví nebo se dokonce pokládájí za normu! Nezbývá nám, než to nevzdat. Jana PS: taky doufám, že druhý porod mi vyjde doma

    1. pejka says:

      Mockrát vám děkuji, ten komentář mě opravdu zahřál u srdce a tu větu, že řešíme maličkosti, bych nechala vytesat do hodně velikýho kamene, kterej bych položila na hodně frekventovaný místo! 😊 Moc děkuji. Přeji krásný porod ❤ Určitě se vám bude líbit první porodní rozhovor, který na mém blogu vyjde v sobotu odpoledne. Další budou pak vycházet každou sobotu a moc ráda si třeba po druhém porodu popovídam i s vámi o těch vašich 🙂 Mějte se krásně ❤

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *