Těhotenství

První měsíc těhotenství / Říjen 2018

Důležité je si říct, že se nedočtete o tom, co se s tělem obecně děje v prvním měsíci těhotenství. Ani o tom, co se ženám honí v hlavě v prvním měsíci těhotenství. Ne. Dočtete se, co se dělo se mnou, jak jsem to vnímala já, co se mi honilo hlavou. V čem je ten rozdíl? V tom, že některé ženy, které už si tím prošly, možná budou mít svůj první měsíc úplně odlišný než ten můj, stejně tak vyrovnávání se s informací, protože počali plod ony se svým partnerem. Bude to taky jiné, protože naše těhotenství bylo plánované, bylo to něco, co jsme oba chtěli a tak jsme se nemuseli vyrovnávat s holým faktem jako s překvapením nebo událostí nečekanou. Všechno tohle je v prvním měsíci těmi nejdůležitějšími faktory k vyrovnání se a vnímání změn probíhajících a nastávajících. 
Přijde mi, že právě subjektivní pohledy na těhotenství jako takové jsou něco, co se jen tak na internetu nedočtete – pokud si nepořídíte specifickou literaturu, ale to opět málokterá žena udělá. Většina z nás si pořídí literaturu ohledně vývoje dítěte a jeho růstu, péče o něj, nikoliv o pocitech ostatních žen. Přitom těhotenství je hlavně o pocitech a vnímání a často ho provází i pocity negativní, o čemž široká veřejnost nemá ani ponětí a ženy se kvůli tomu cítí často dost provinile. 

Ani nevím jak nazvat takový počátek těhotenství. „Snažit se o miminko, plánovat těhotenství, ..“ jsou tak zvláštní pojmy. Asi zůstanu u přestat užívat antikoncepci / kontracepci. My jsme se přestali chránit na přelomu září a října, přesně myslím 30.09.2018 (já jsem s těma datama hrozná, chodící anály). Byla to neděle a zrovna jsme měli obří kocovinu, protože jsme se v pátek na výletě ve Žďáru nad Sázavou rozhodli, že pojedeme za kamarádem do Rokytnice nad Jizerou. Vzpomínám na to s úsměvem, protože jsme původně chtěli jet na výlet max hoďku od Prahy a já našla tady interaktivní muzeum ve Žďáru (který moc moc doporučuju!) a říkala jsem si, že když je to nad Sázavou, že to bude někde na jih od Prahy, kousek, maximálně hodinku. Nakonec jsme teda zjistili, že jsme dojeli až na Moravu a nenapadlo nás nic jiného, než zavolat kamarádovi, jestli je se kde v Rokytnici ubytovat, že bychom večer dorazili a zůstali do soboty nebo do neděle. Takže další dvě hodiny cesty do Rokytnice… Nevím, kde jsme vzali, že by to mohlo být blízko nebo po cestě, ale ta spontánnost byla krásná a byl to jeden z nejpodařenějších výletů.



Touhu po dítěti jsme už probírali během týdne a naším největším záporem, proč ne, bylo „vždyť ale chceme ještě cestovat a ten život si pořádně užít.“. Zpětně to považuju za fakt ten nejhorší argument, kterej může člověk mít, protože ač ještě miminko na světě není, nevím, kde někdo vzal tu myšlenku, že s dítětem se nedá ani cestovat a že si s ním život neužije.. Naopak už se nemůžu dočkat a vím, že mě čeká to nejhezčí, co život přenáší. Každopádně nám tenhle argument pomohl si uvědomit, že ani jeden z nás se v dětství na žádnou dovolenou za hranice s rodičema nepodíval, protože na to prostě nebyly peníze, a veškerý kusy světa, co už jsme stihli vidět, ať sami nebo spolu, jsme viděli jen díky sobě a tomu, že jsme si na to vydělali. A došlo nám, že vlastně nejlepší co pro to dítě můžeme udělat, není odložit jeho stvoření, abychom mohli vidět pořádnej kus světa, ale naopak to dítě stvořit a projet ten svět spolu s ním. Pořádně na punkáče už od mala dítěti ukázat všechno možný a všechny možný kultury a kasty, všechny vrstvy společnosti, „luxus i špínu“, protože jedině tak dáme tomu novýmu člověku maximální rozhled a to ještě větší, než máme my sami.



Při cestě do Rokytnice už jsme teda oba „někde vzadu“ v hlavě probírali možnost, že z nás asi bude máma a táta a já to zároveň brala jako poslední víkend, kdy se „zrubu jak za mlada“ :D, než budu svoje tělo hezky chystat na příchod miminka a jeho vývoj, bez jakýchkoliv toxických vlivů. To bylo teda 30. září – nebudu se tu víc rozpovídávat o víkendu v Rokytnici, nejen proto, že si toho moc nepamatuju, nebo proto, že ten tenisovej loket, co jsem si přihodila opileckym tancováním a padáním pod stůl, mi pořád způsobuje problémy, ale i proto, že o tomhle ten článěk není.



Ten víkend jsem zrovna měla ovulaci, ale o svý fertilitě jsem neměla sebemenší zdání, ale říkala jsem si, že už nějakou dobu tak prasáckej a rebelskej životní styl nevedu (navíc jsem od srpna jedla fakt zdravě, protože jsem se snažila shodit pár kil) a že by to neměl být větší problém. Souložili jsme jak divý, všude možně, každou chvíli, hned po cestě z Rokytnice jsme mi koupili kyselinu listovou, já omezila kouření cigaret a měla krabičku třeba na 7 dní, abych byla schopná pak přestat úplně a nebyl to takovej šok pro tělo – výhody plánovanýho oplodnění! A 15. října jsem dostala menstruaci.



Nedokážu, nedokážu, nedokážu si představit pocity, který prožívají páry, který se o dítě snaží rok nebo dva. Vážně nedokážu. Zdenda ještě prokecl naši snahu jeho tátovi, takže kdykoliv jsme u něj a jeho přítelkyně byli (a že se tam kolikrát ocitneme třeba dvakrát do týdne), bylo to „Tak co? Tak už? A není to divný?“ a já myslela, že vyskočím z kůže už i s tou první menstruací, po dvou týdnech snažení se. Zdenda ten tlak cítil taky, a tak jsme si ujasnili, že nebudeme souložit za účelem plození dítěte, ale nebudeme se chránit a necháme to náhodě. Protože co mnozí z lidí, kteří mají dítě „neplánovaně“ nebo ještě nemají vůbec, nevědí, je to, že když se domluvíte na něčem takovém, tak už sex začne mít svůj účel a trochu se z něj vytratí to kouzlo, ta spontánnost, ale je z něj teda spíš povinnost, rutinnost, práce. Takže jsme se na to plození vykašlali a prostě jsme tomu nechali volnej průběh, a 21. října se nám to povedlo – spermie se dostala do vajíčka! Ano, počítáte správně. Moje menstruace trvá 5 dní, takže to musel být hned první sex po menstruaci. A to je fakt krásný ♥ Protože je na tom přesně vidět ta zázrakovost přírody, kdy jsme měli v hlavě jasně ustálený, že to chceme a přistupovali k tomu dospěle, a ono se to povedlo. Jenže ta sranda je v tom, že se to takhle v tu chvíli fakt nedozvíte.



Další menstruaci jsem měla dostat 9. listopadu. Byla jsem napjatá jak kšandy, ale raději jsem si nepřipouštěla, že bych těhotná být mohla, snad jsem si to až odpírala, protože jsem nechtěla být kdyžtak z menstruace zklamaná. Menstruace nepřišla. 10. listopadu jsem měla oslavu 23. narozenin a věděla jsem, že si musím udělat test, abych se náhodou neožrala nebo víc, a neměla v sobě už malou nebo malýho mimína. V poledne 10.listopadu jsme ještě byli na Náplavce, kde měla tátova přítelkyně hudební vystoupení a já se 2 týdny zpět domluvila ještě se svojí angličtinářkou, že na to společně zajdeme a oslavíme tam moje narozky. Takže jsem si s ní dala tři svařáky (poctivý pirátský s griotkou a rumem) a to je vlastně naposled, co jsem pila. Odpoledne jsem si udělala test a zjistila jsem, že máme naštěkáno v boudě. ♥ Taky mi z těch svařáků nebylo zrovna nejlíp. No a najednou to začalo – došlo mi, že jsem vlastně poslední dva týdny pravidelně usínala mezi 20:30 – 21:00 a zůstat déle vzhůru pro mě bylo FYZICKY NEMOŽNÝ. Došlo mi, že když jsem byla koncem října i na začátku listopadu někde na akci, dala jsem si maximálně dvě tři skleničky vína / piva a pak jsem na to už neměla chuť. Občas mi v hlavě zablikala kontrolka JSEM TĚHOTNÁ, ale já jsem si říkala, že na to hledět prostě nebudu, abych pak nebyla zklamaná.



Zklamaná jsem tedy rozhodně nebyla. Ale povím vám, že i přes plánování, jsem si to ještě nějak moc neuvědomovala. A ani vám o tom uvědomování v tomhle článku ještě nepovím, protože jsem se o svém těhotenství dozvěděla, když byl první měsíc vesměs u konce a ještě jsem to tak nějak zpracovala. Byl to zvláštní pocit. Byla to v první řadě neuvěřitelná radost! Ale pak tomu taky hodně dlouhou chvilku nevěříte, protože to v tu chvíli ještě vůbec není nic hmatatelnýho, plod v tu chvíli ani necítíte. V prvním měsíci je ještě plod samostatně se vyvíjející soustava buněk, která ještě ani není napojená na soustavu matky – to je právě celkem super prevence, protože tím, že se o tom vlastně neví, člověk dál pije, kouří a bůh ví co všechno, a tak je fajn, že v tom prvním měsíci to dítě ještě tak uplně neovlivňuje. Ale samozřejmě je důležitý, aby člověk měl nějaký aspoň z části zdravý návyky. Stejně jako my k životu potřebujeme vzduch a vodu v určitý míře a kvalitě, plod by taky nepřežil v toxickém a závadném prostředí.



S druhou čárkou na testu jsem začala mít hlavu plnou otázek – kdy to komu řekneme? Můžu to někomu říct už teď? Co to vlastně znamená? Co když to nevyjde? Co když je to chyba testu? Testy jsem si nakonec udělala čtyři. Tenhle na fotce byl úplně poslední, z úterý 12.11. Ten, co jsem dělala na narozky, měl tu čárku fakt světlounce narůžovělou. A to si člověk prostě ještě není tak úplně jistej (ač absence menstruace mu dost jasně napovídá). Vtipný je, že jsem si ty testy udělala čtyři a fakt mě to začalo bavit, cejtila jsem se úplně jako vědec, a zrovna když mě to začalo bavit úplně na maximum, bylo už i zbytečný v tom jakkoliv pokračovat. Navíc, ne že by to byla nejlevnější zábava, když vás jeden test vyjde na kilo.



To by k prvnímu měsíci bylo asi tak všechno.. Jak já se těším, až tady budu mít všech devět a jednou si to s odstupem času budu číst a budu při tom koukat na tu naší malinkou ♥


Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *