Těhotenství

Úvod do těhotenství – druhý měsíc / Listopad 2018

Těhotenství trvá 280 dní, tedy 40 týdnů, 9 a kus měsíce. Proto budu uvádět svoje těhotenství v lunárních měsících, ty vychází přesně na 10 lunárních měsíců. Žena stejně rodí v 10. měsíci, nikoliv v 9.měsíci. Uvádět to v týdnech by pro ty z vás, které ještě nebyly těhotné, mohlo být dost matoucí. Já sama jsem v tom měla ještě první tři měsíce pěknej bordel, jak se to počítá a nepočítá a proto si myslím, že rozdělení na týdny je zbytečný. Navíc mléko na mozku je real shit a i můj mozek si tu dovolenou čím dál tim víc prodlužuje, takže zpětně počítat, kdy jsem byla v jakým týdnu – uff!   V minulém příspěvku už jste se mohli dočíst, kdy jsme o těhotenství zjistili a jak to všechno začalo, od tohohle bodu se tedy odpíchnu. Říjen a listopad pro mě byly asi nejnáročnější dva měsíce za poslední dva roky, protože jsem každý z těch měsíců pracovala přes 220 hodin měsíčně, 12 hodinový směny, a přiznejme si, že já nejsem zrovna člověk, co by byl schopen tak moc obětovat ze svýho volnýho času a soukromí pro vyšší výdělek. Po pohledu na druhou jasně červenou čárku na posledním, čtvrtém testu, mi začalo docházet spousty pojítek, že jsem vážně těhotná. Jak jsme si minulý týden každý den okolo osmé hodiny se Zdendou pustili film a já jsem byla ta, kdo ve 20:30 už chrápal film nefilm, a to v jakýkoliv poloze. Že mám poslední týden pocit jako by na mě něco lezlo, nepříjemný škrábání v krku, zvýšená teplota. Že za poslední měsíc, kdykoliv jsem pila, nebyla jsem schopná toho moc vypít, maximálně dvě, tři skleničky a pak už jsem prostě neměla vůbec chuť a dala si radši nealko. 
Povím vám historku, která názorně ukazuje, že těhotenská únava v prvních týdnech či měsících je real, že je kolikrát fyzicky nemožný zůstat vzhůru a není to jen výmysl nebo lenost. A nejhorší na tom vážně je, že většina lidí okolo vás to bříško ještě nevidí, takže nevěří, že můžete mít nějaké potíže, a většina to ještě ani neví, takže musíte při těch podmínkách fungovat jako předtím a jako všichni ostatní. Žádné úlevy v zaměstnání nebo doma vás většinou moc nečekají. Zdenda si začal uvědomovat, že na tom asi vážně něco bude a že si to nevymýšlím, abych nemusela nic dělat, až po začátku měsíce čtvrtého, kdy mi většina potíží začala odeznívat. Nic to nemění na tom, že byl ale v domácnosti neuvěřitelnou pomocí a když jsem se necítila, všechny domácí práce za mě hravě obstaral.
Zpátky k historce. Celý dva roky od posledního dílu jsem zažívala true HP fandom a těšila se až konečně vyjdou Fantastický zvířata: Grindelwaldovy zločiny. Na jaře, kdy vyšly první sneak peaks a trailery, jsme se Zdendou viděli snad všechny filmy, co v tu dobu v kině byly, od Rudý Volavky až po Největšího showmana, jen proto, že Míša chtěla trailer vidět pořádně, na plátně! A o půl roku později, premiéra přišla, koupený lístky, vystátá (haha, předběhlá, ok, přiznám se) fronta na popcorn a všechno ready, vyčúrat a jdem se koukat. Tradičně jsme před tím byli na večeři a šli na poslední promítání. Tak jsme to dělali vždycky. Vždycky předtím, než jsem byla těhotná. Takže prosím slečna Pejřimovská (vlastně v tu dobu už paní, jak jsem se později dozvěděla, slečna už nejste, když otěhotníte, ne, že si můžete užít ještě posledních pár dní do porodu, paní budete!) šla se svým milovaným mužem do kina na Fantastický zvířata, na který se tak moc a tak dlouho těšila, aby po půl hodině začala bojovat se spánkem jako Mr. Bean v kostele! Fakt nepřeháním. Po půl hodině jsem to normálně zalomila, protože bylo dále neúnosný (vážně jsem se snažila!) zůstat déle vzhůru a celej zbytek filmu až do tý poslední epic scény (která mi byla k h*, když jsem stejně nevěděla, co se tam dělo) prospala. Kdyby aspoň v klidu, ale každých 5 minut mě probudil Zdendův obličej tak blízko tomu mýmu, že jsem nevěděla, kterej je jeho a kterej můj (přeci jen vousatý jsme oba), s otázkou „SPÍŠ?!“ a já musela vždy zažbrmlat „Nee, neee“ a až pak zase usnout zpět.

Jasně, takhle to zní jako náramná sranda (anebo možná taky totálně trapně, smysl pro humor už není co bejval, co já vim), ale ono to je ve skutečnosti fakt útrpný. Obzvlášť, když jste jako já byly už před těhotenstvím ženy, které potřebovaly naspat minimálně 10 hodin, jinak se to dost otisklo na vaší denní produktivitě. Já kvůli tomu nebyla schopná celou střední najít si pořádně brigádu, ač mě do toho rodiče často cpali, protože jsem nikdy nebyla člověk, co by zvládl školu a práci najednou a obojí dělat na aspoň 70%, natož na 100. U mě se donucení k tomuhle nakonec převezlo v totální syndrom vyhoření a 7 neúspěšným rokům na střední, a já z celého srdce a duše obdivuji všechny mé vrstevníky, mladší i starší, kteří to zvládali, zvládají a zvládat budou, protože mně to prostě mozek nepobíral. A pokud jste člověk jako já, tak si ty celodenní únavy vynásobte zhruba milionem, a takhle unavený budete (vaše ženy budou) až budete těhotné. No kidding.

Druhý měsíc těhotenství má kromě fyzických aspektů taky aspekty psychické. Musíte se objednat na gynekologii, kam nemá smysl chodit dříve než 7 týdnů po početí, protože by stejně ještě nebylo srdíčko vidět a tím pádem byste tam musela za týden nebo dva znovu, a tím pádem nemáte vlastně vůbec jasno, jestli je všechno v pohodě, jestli jste opravdu těhotné, jestli vajíčko v děloze zůstane uchycené a jestli je vlastně vůbec v děloze. Pro mě byl tohle největší strach. Co se moc nikde nedočtete, nebo to rozhodně není tak popsané, že by vás to uklidnilo, jsou bolesti v podbříšku doprovázející první týdny těhotenství. Někdo to přirovnává k menstruaci, pro mě to byla bolest úplně jiná. Zatímco jsem při menstruaci v podbříšku měla jen takový tlak a trpěla spíš křížovými bolestmi, tady máte vyloženě pocit jako by vám někdo vrtal vrtačkou do vaječníků. Píchá vás v oblasti dělohy (do tý doby jsem ani nevěděla, kde tu dělohu v břiše vůbec mám) a všeobecně vás v břiše řeže. Jestli si tímhle právě teď procházíte a nekrvácíte, buďte v klidu. Je to normální.

Já v klidu nebyla. A bohužel, dneska existuje internet. Samozřejmě vás můžou trošku uklidnit ženský na emiminu, který měly to samý a vše naprosto v pořádku, ale přeci jen jste si řekla, že nebudete ta těhule, co bude číst emimino, protože přece nejste stejně trapná. Co už mě osobně moc neuklidnilo bylo zjištění, že existuje mimoděložní těhotenství (Pozn. „Mimoděložní těhotenství (GEU) je stav, kdy se oplodněné vajíčko uhnízdí mimo dělohu. Nejčastěji je to ve vejcovodu, méně na vaječníku a vzácně v dutině břišní. Plodové vejce je velice agresivní, prorůstá do stěny orgánu, narušuje cévy a tím může dojít k náhlému a silnému krvácení, které ohrožuje ženu na životě.“ – zdroj) . V tu chvíli jsem začínala mít pocit, že mě opravdu bolí více na jednom vaječníku než na druhým, tak že to bude tím, že na něm je určitě vejce přichycené! Ten strach je prostě neuvěřitelnej. Obzvlášť když máte první kontrolu, kdy vás mají ujistit, až 3.12. a ona je teprve půlka listopadu. Jsou to opravdu ty nejdelší dva týdny těhotenství, kdy se bojíte radovat, bojíte se těšit, bojíte se připravovat, že byste opravdu mohli mít to štěstí a čekat miminko. Jsou to dny plné nejistoty a strachu a ten strach? Ten už nikdy nepřejde. Jen jeho opodstatnění a kontext se možná budou časem trochu měnit. Ale strach o vaše děťátko, ten je doživotní, ten největší a zároveň ten nejkrásnější. ♥

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *